Buffy, přemožitelka upírů

1. série - 70% - Do městečka Sunnydale přijíždí malá, přidrzlá a vyvolená blondýnka, aby bránila nevinné občany, potírala zlo, dělala vrásky svému pozorovateli, tančila v místním klubu a obdivovala tajemného drsňáka. Ten nejvzácnější nadpřirozený poklad začíná jako nejbéčkovější teenagerovský horor / sci-fi / thriller a opírá se jenom o občasnou ústřední linku s Pánem, ale já si pomoct nemůžu. Už tady má pro mě Buffy své nezaměnitelné kouzlo, jelikož od samých počátků jsou jasně dané charaktery hlavní party (které se časem rozvinou do skutečně netušených rozměrů) a také to, že se seriál nebere vždy za každou cenu vážně. Gilesova anglickost, Angelovo charisma (posílené o to, že o něm víme zatím skutečně jen zlomek) a začátek legendy. 2. série - 90% - Očekávané prohloubení psychologie a charakterů, o mnoho tříd lepší soundtrack a hlavně změna celého ducha vyprávění. Od příchodu Spikea totiž nic nebylo jako dřív a přemožitelka se tak nenávratně vydala na cestu, na které měla v očích víc smutku než by si zasloužila. Ale aby nedošlo k omylu, nejde v žádném případě o vážnou podívanou, hlavně v první polovině totiž na Buffy občas leží stín zápletek vycucaných z prstu (takový Reptile Boy je z každého pohledu strašný). Klíčovým přerodem se stal dvojdíl Surprise/Innocence, rozdělený zvratem, který fanouškům podlomil kolena, definitivně změnil tón příběhu na tragickou, téměř gotickou romanci a rozhodl tak o tom, jak se bude seriál vyvíjet až prakticky do svého závěru (!) Cítil jsem bolest a těmi postavami jsem žil. A to i přestože je to pořád "jen" seriál o boji se silami zla. Závěrečný dvojdíl Becoming je možná mým nejsrdcovějším v celé Buffy. 3. série - 90% - Tvůrci tvrdí muziku, prohlubují vztahy a mažou jakoukoli zbylou šablonovitost všech (byť vedlejších) postav. Zásadní dějovou linku přináší Faith coby element tíživosti osudu vyvolené. Scénáristé se sice dlouho hledali, ale nakonec dali i téhle Buffyině životní epoše osobitou tvář. A že jim to nakonec šlo hodně dobře. Na hrátky s paralelními světy už nějakou tu zkušenost a odvahu mít musíte. A třeba takový žánrový experiment v dílu The Zeppo je kousek nebývale bravurní i na whedonovské poměry. 4. série - 90% - Po střední škole je všechno jinak. Přátelé se rozprchnou, povinnosti se změní a některé lidi už třeba nikdy neuvidíte. Ale přijdou jiní a mohou vám změnit život třeba ještě víc než ti před nimi. Začíná nový životní příběh, část původního osazenstva se rozprchává pryč a přichází nováčci. Tara a Riley. A oba se postarají o to, že parta dozná takových změn, které už nikdy neodezní. Ta trochu posmutnělá nálada hledání sama sebe už nechává emocionální tragičnost druhé a dobrodružnost třetí série daleko za sebou a odkrývá tak ve všech důsledcích ono prokleté slovo dospělost. Činí tak na základě příběhu, ve kterém je kontrast moderní techniky s přemožitelskou tradicí propírán ze všech stran a až na několik zakolísání v úvodu (tvůrci prostě po střední škole vůbec nevěděli, co s postavami dál - viz Giles) tak činí nebývale skvěle. A když už něco začne zavánět klišé, přijde jeden hláškující blonďák a nekompromisně to shodí. 5. série - 100% - Tam, kde v minulém roce přišla dospělost, přichází v tomto období odpovědnost. Odpovědnost bolestivá, nečekaná a neodvratná. Snad jen s výjimkou úvodního draculovského intermezza je jasně patrné, že dobrodružství, končící pohlednou rvačkou a uklidňujícím rozhovorem na dobrou noc, jsou nenávratně pryč. S každým přibývajícím dílem je pak víc a víc znát, že život je prostě zrádce a nezáleží na tom, jak moc štěstí nám nadělí, protože nám ho jednou stejně zase vezme. A i tam, kde se láska, oddanost a přátelství snaží s tím něco udělat, nestačí to. Pátá série Buffy ve svém gradujícím závěru opravdu nešetří nikoho a naděluje depresi občas možná až příliš štědře. Nic to nemění na tom, že vývoj tohoto díla začíná dosahovat vskutku nedostižných výšin. 6. série - 100% - Věčný opar posmutnění, spousta slz a pocit vnitřní rozervanosti, který zasahuje nejen Buffy, ale všechny, kteří se točí kolem Magic Boxu nebo Summersovic domku. Šestá série sahá na dno sil nejen partě, ale hlavně divákovi. Jakkoli se několik šťastných okamžiků najde, většinou jsou to jen jiskry, u kterých se nejde nebát, že každou chvíli zhasnou. Naopak - pokud má něco v pozadí byť jen lehce temný obrys, nic dobrého se k nám neblíží. Tento sunnydaleský rok je zkrátka silná a občas až neuvěřitelně pravdivá psychologická sonda, která v epizodě Seeing Red vyvrcholí v osudový moment, kdy se nejedna naděje zhroutí. A to přitom ten pravý očistec pro hrdiny teprve začíná. Jinými slovy nejlepší série, která chystá jedno překvapení za druhým, převrací všechna myslitelná klišé na hlavu a přináší přenádhernou Once More With Feeling, v mých očích nejlepší díl vůbec. 7. série - 90% - Každý příběh jednou dospěje ke konci. U těch dlouhodobě milovaných to bolí obzvlášť. A co teprve u těch, které dokážou být za každých okolností do nejhlubšího nitra osobní. Zkoušet překonat tragiku a intimnost předchozí série nemělo význam a proto tentokrát scénáře vyprávějí kompletně provázanou závěrečnou kapitolu jako dobrodružný příběh. Občas s nečekaně výraznou romantikou, občas s horrorovým nádechem. Ale vždy s překvapením a to i přesto, že se mi zpočátku takováto podoba hrdinského eposu zdála jako příliš velké sousto. Když navíc všechno dospěje ke svému konci tak velkolepým, dojemným a přesto vtipem provázaným způsobem, nelze než s úsměvem i pohnutím slzet. Finální série není nejlepší, nejakčnější ani nejvztahovější. Ale je to čirá esence všeho, díky čemu mi Buffy změnila život. P.S.: V seriálu se najdou díly, které děj nijak neposouvají, neprohlubují charaktery a ani nesrší ostrovtipem. Občas se objeví i díl slabší, který by v seriálu možná být ani nemusel. Ale přestože si absolutní hodnocení jako celek zasloužily jen dvě série, seriálu patří těch 100% a snad i něco navíc. V dobrodružném fantasy subžánru se totiž jedná o dílo vskutku výjimečné, kde samotná mytologie či akce ustupuje dokonalým charakterům, jejichž vývoj přesahuje všechno, co se dá v teenagerovských seriálech očekávat. V Buffy je zkrátka všechno a díky tomu zůstane nadčasová. (01.05.2008) (méně) (více)

Chodil som na ZŠ keď nám TV Nova priniesla niečo, čo tu predtým nikdy nebolo. Seriál o upíroch, ktorých likviduje sexy stredoškoláčka. V tej dobe som sa bol nadšený a videl prvé 2 série. Po x rokoch som sa k seriálu vrátil a pozrel si všetky série. A tu je moje, už dospelé, zhodnotenie obsahujúce spoilery! Buffy, přemožitelka upírů v prvej sérii vyvoláva dojem, že sledujem reakciu na Akta X. Len na miesto riešenia záhad o UFO sa tu riešia upíri a démoni. Väčšina hercov pôsobí na stredoškolákov pristaro, ale to z pochopiteľných dôvodov nevnímam ako problém. Brnkanie na pubertálnu erekciu je tu naozaj neskrývané. Buffy zásadne bojuje len v podpätkoch a má pritom buď minisukňu, alebo obtiahnuté kožené nohavice. Čo určite vyzdvihnem je úroveň masiek upírov. Aj po odstupe desiatok rokov pôsobia kvalitne. Naopak čo vnímam ako negatívum celého seriálu sú súboje. Neustále preskakovanie záberov medzi hercami a kaskadérmi pôsobí otravne. Navyše dubléri boli tak zle maskovaní, že to bolo miestami až amatérske. Hlavne z dnešného pohľadu, keď herci vždy absolvujú bojové tréningy, scény zvládajú najmä sami a dublérov si pri obzvlášť náročných scénach vo väčšine prípadov neuvedomujete. Hlavne v prvých dvoch sériach sa strašne nadužívalo kožené oblečenie, takže veľmi častou kulisou rozhovorov je vŕzganie búnd a hlavne nohavíc. Druhá séria je narvaná romantickým sračkami medzi Buffy a Angelom, a je tou najhoršou sériou celého seriálu, a zároveň dôvodom, prečo som to v detstve vzdal. Tretia séria naopak kvalitatívne vystrelila a bola vydareným mixom akcie, vzťahov, mytológie. Bohužiaľ pôvodné nadšenie z nápadu, že sa v 4. sérii presunie dej na vysokú školu, sa veľmi rýchlo rozplynulo. Prišla na scénu najhoršie pôsobiaca, hrajúca postava celého seriálu (beriem do úvahy len tie zásadnejšie), a to Finn. Keďže tvorcovia nechceli opakovať romantické sračky z druhej série, tak pritvrdili a začali dosť tlačiť na sexuálne scény a aj akciu. No bohužiaľ celkový dojem bola slabota. 5. séria už bez otravného románku (ak nerátam Spikea) a Gloria vzbudila dojem, že prišiel konečne silný, ťažko zdolateľný súper (očakávania sa naplnili len čiastočne). 6. séria zasa skúsila zahrať na sexuálnu kartu a začala ma nútiť premýšľať nad tým, že posledná séria môže byť nechceným peklom. Našťastie pochybnosti zostali nenaplnené. 7. séria patrí k tomu najlepšiemu čo seriál priniesol. Herci sa konečne po x rokoch naučili točiť bojové scény a konečne našli aj dublérov, ktorí keď je ich treba, tak nerušia. Zaujímavá zápletka s veľkým množstvom potencionálnych premožiteliek a súboje, kedy konečne prichádzajú zranenia, citeľné stráty a hmatateľné obavy, že tentoraz to už Buffy nedokáže zachrániť. Najväčším mínusom seriálu je to, že x dielov v každej sérii buduje dojem, že prišlo niečo neprekonateľné, niečo nepredstaviteľné, niečo všetko zničujúce a keď príde na hlavný, osudný súboj, tak máte vždy pocit odbytosti. Ak by seriál nevznikol v 90. rokoch, a teda nebola nutnosť mať v sérii cez 20 dielov, tak som mohol dostať oveľa nahustenejší dojem bez obrovského množstva odbočiek, zastavovačiek, prešlapovačiek na mieste. Častokrát som totiž dostal upírsku verziu Beverly Hills 90210. Čo sa týka postáv, tak v prvých sériach bola jednoznačnou favoritkou Willow. V neskorších sériach potešila predovšetkým Anya. Som rád, že som si doplnil nostalgické spomienky (1. séria je v tomto smere to pravé orechové) a konečne viem, prečo má Buffy dodnes v USA a aj inde kultový status. Je tu naozaj bohatá mytológia, obrovské množstvo postáv a navzájom poprepájaných vzťahov. Vývoj postáv od bezstarostných stredoškolákov až po životom unavených dospelákov. Pre mňa rozporuplná jazda, ktorá mi priniesla veľa plus, ale aj veľa mínus. Seriál, na ktorý nikdy nezabudnem, ale tak tomu bolo už pred touto jazdou od epizódy 1 po epizódu 143. Ale neľutujem. (03.04.2010) (méně) (více)