Pramen panny

Myšlenkově sice méně rozsáhlé a symbolické než taková Sedmá pečeť, ale o to více silnější a ve svém ztvárnění krutého středověku daleko sugestivnější než Bergmanův předešlý počin. Vytříbená studie odporného morálního zločinu a povinné msty, která má v lidské historii bohužel stejně svrchované postavení jako v té moderní filmové (Steven Seagal a další jemu podobní by mohli vyprávět). Psychologicky působivé, pocitově přesné (od úvodní rutiny prosluněného dne až po atmosféru čiré duševní hrůzy v závěrečných scénách) a herecky taktéž znamenité. Kdyby Bergman ustoupil od některých zdlouhavých monologů a celkově se tolik neutápěl v pánbíčkaření a nejednoznačných vedlejších motivech, byl by pravým králem filmové tvorby. Ale buďme rádi, že byl, jaký byl..... Originál :)) 85% (22.02.2014)

Atmosféra středověku podobně hrubá jako známe od F. Vláčila a taková má své kouzlo, působí věrohodněji a vtáhne více do děje. Bergman tu prakticky zachytil život lidí tehdejší doby s jejich zvyky a do motivu náboženství zasadil příběh o člověku, který v kontextu své víry stojí před největším rozhodnutím svého života. [8/10] (11.03.2010)

Bergman spolu s von Sydowom odviedli nadmieru kvalinú prácu. Tá psychologická rozpoľtenosť, ktorá zmáha otca zavraždenej dcéry, je bičujúca (obrazne i doslova). Prostredie je viac než vieryhodné, atmosféra filmu parádna, a vôbec k nej netreba ani veľa dialógov. Možno absencia silnejšieho hudobného doprovodu a väčší dôraz na detaily je to málo, čo mu chýba ku dokonalosti. (27.11.2014)

Jako pozitivní tady vidím dialogy, ale to co se tady odehrávalo, mě nechal spíše chladným. Přece je to příběh z 13. století, kdy na každém rohu někdo vysel, anebo byl jinak zabit, bylo jedno jak se jmenoval, kde se nacházel, jestli byl vinen, atd. Jasně, Bergman mluví tady o víře, ale já nevím co na to říct, nevím v čem je jeho myšlenka výjimečný. 3/5 (22.11.2014)

Srovnání s Vláčilem se nedá vyhnout a Bergman u mě vítězí čistotou, nelomeností, neokázalostí, přímočarostí, prostotou, s nimiž sahá po nejarchetypálnějších obrazech, činech, otázkách, pocitech, nekontaminovaných snahou „dělat umění“, ale jen a jen „cosi vyjádřit“ (odtud mj. nepřítomnost hudby ve vypjatých okamžicích). Scéna ve mlýně (či co to vůbec je) je pro mě další z nepochopitelných bergmanovštin, halucinačních výletů mimo racionálno, které jako tvor až nepohodlně rozumový miluju a které nikdo jiný než Bergman neumí (viz též Tvář). (03.10.2014)