Pramen panny

Hloupě jsem si myslel, že původní I spit on your grave je první rape and revenge v historii, ale to jsem ještě neslyšel o tomhle chlapíkovi ze Švédska, kterej natočil tuhle černobílou záležitost.. černobílou píšu schválně, protože v tomhle případě mi to bylo úplně jedno, že to je černobílej film.. tyhle středověký legendy já mam rád.. slabších 5 si to určitě zaslouží ikdyž to už dneska málokdo ocení.. (25.12.2018)

Pokud pominu to ,že od Bergmana jsem očekávala další psychologickou lahůdku a budu k Pramenu panny přistupovat jako k přenesení zpívané legendy na filmové plátno, nejsem zklamaná. Bergmanovská "oddychovka", ale doopravdy oddychovka v uvozovkách a jeho vize dob středověku. Nykvistova již tradičně skvělá kamera. Pokud se neubráním srovnání s dobovým zamyšlením F.Vláčila, na něhož jsem si několikrát při filmu vzpomněla, musím konstatovat, že přeci jen česká krajina je více krajinou mého srdce. (07.05.2008)

Přepsáno v lednu 2019. Pramen panny je tíživé drama v existenciálních křivkách. Severská legenda je vybudována mezi sazemi, špínou, divokostí hlubokých lesích a sluncem ozářenou jarní mýtinou. Hlavním lidským instinktem je boj o přežití, náboženství získává svou sílu ze strachu, všudypřítomná zvířecí sexualita mužského pokolení je prostředkem k vypuzení nahromaděné frustrace jedinců. Zášť vzývá temnotu předků, křesťanství se i ve své bigotní nadřazenosti rádo prezentuje šlechetnou tváří a vzorovým chováním, hodného následování. Pomsta křesťanského boha, i v konturách upřímné lidskosti, je nemilosrdná a nedává druhou šanci, pochybnost víry se upevňuje krví a budováním pomníku k prokázání své stálé náboženské oddanosti. V kontextu s vírou se přetřásá téma pocitu viny a sebemrskačství, trestu i odpuštění. Hlavní postavou nejzávažnější rodinné tragédie je Töre (velmi dobrý Max von Sydow), prosperující zeman s laskavým srdcem. Ježíšovo učení lásky je uctívanou hodnotou, ale boží spravedlnost je nepředvídatelná ve všech svých důsledcích nezvratnosti. Pomsta je uspokojením, prolitou krev uchlácholí pouze další prolitá krev. Hospodin je nesrozumitelný v nenadále nastalé rozporuplnosti skutků. Hlavní ženskou postavou je Karin (zajímavá Birgitta Pettersson), mírně rozmazlená a naivně důvěřivá zemanova dcerka. Pocit neohroženosti je výsledkem dychtivého očekávání mládí a nedostatkem životních skutečností. A ani láska k bohu a svému otci nenabízí spásu vlastní duši. Významnou postavou je Märeta (velmi zajímavá Birgitta Valberg), Karinina úzkostlivě starostlivá matka. Smysl života je vyrván z jejího náruči, po něm následuje křesťanské přebírání viny všehomíru. Důležitou postavou je Ingeri (pozoruhodná Gunnel Lindblom), prototyp temné stránky lidské duše a služebná na zemanském dvoře. Její zášť je pocitem životní nespravedlnosti a pohlazení je signálem rozervanosti nekompromisního života. Mezi významné postavy patří tři nevyzpytatelní bratři. Jejich hlavou je prostřední (dobrý Axel Düberg), výřečný v mámení života. Nejzběsilejší je nejstarší (pozoruhodný Tor Isedal), důrazný ve své impulzivnosti a chroptícím oněmění. Nejvíce poznamenaný hrůzným činem je nejmladší a ještě nedospělý (zajímavý Ove Porath). Ani dětství není zárukou nevinnosti, k trestu se kráčí nevědomky tou nejkratší cestou. Osud se vyžívá v cynismu spojitostí. Z dalších rolí: děsivý hlídač mostu a nepříjemný hlas svědomí (Axel Slangus), spolehlivá hospodyně na zemanském dvoře a Ingerinina matka Frida (Gudrun Brost), či svérázný žebrák s poeticky chmurnou mluvou (Allan Edwall). Panenská čistota je uctívána, naturalismus existencialismu je ovšem proti. Pramen panny není pochybností o víře, ale nahání do kontrastu ušlechtilost víry se zdivočele zvířecími pudy člověka. Film je úchvatný v obrazových kompozicích i nekompromisním prostředím severské ponurosti a boží nespravedlnosti. Poetika existencialismu nabízí silný filmový prožitek. (10.10.2009)

Historická linie uzavřené Bergmannovy tvorby je stejně invenční jako ta současná. Dokonalé převedení tak plochého a dějově nevýrazného žánru-textu, jakým je legenda, nebylo snadné. Přesto i tady opakovaně osvědčil Bergman vůli i schopnost sledovat a vysledovávat na pozadí přesně zachycených historických dobových reálií podstatnou dějovou linku. Tragický osud zprvu rozmarné, a posléze tragické mladé ženy, bezesporu takovou linkou byl a je. Geniální vždy působí jako samozřejmé, spontánní a přirozené. (25.08.2007)

Opravdu to byl Cravenův The Last House on the Left, co položil základy exploitationu? Ale houby, pravým kmotrem tohoto subžánru by měl být Pramen panny, od kterého Wes Craven čerpal hodně inspirace. Právě Bergmanův mistrovský kousek snad vůbec poprvé použil jako střed všeho dění dnes již klasické prvky: kruté znásilnění a zabití mladé dívky partou hnusných grázlů (v tomhle případě divokých pastevců), kdy následuje neodvratná očista v podobě pomsty jejího otce. I zde se viníci schovají přes noc u nic netušících, silně věřících rodičů, aby nakonec byli všichni zabiti. A to bez prominutí věku, jelikož nejmladší z násilníků je ještě dítě. Snímek má úžasnou výpravu a kameru, díky níž jsou jarní lesy i skrze černobílost jasně barevné, do toho tu herecky vládne výtečný Max von Sydow jako mstící se farmář. Film nedokáže nudit, ani jednou neškobrtne, prostě je tu všechno na svém místě. Za mě tudíž velká spokojenost. (24.05.2011)