F. L. Věk

Dnes čtenářsky mrtvým autorem strašívali dříve neposlušné studenty. Neprávem; Alois Jirásek ve svých vrcholných spisovatelských výkonech, podložených vlastním odborným vzděláním, dosahuje úrovní minimálně středoevropských. Osvědčený tým tehdejší Československé televize k tomuto základu přidal vlastní tvůrčí přínos, odrážející radostné pohnutí a po 21. srpnu 1968 naopak zklamání a bolest z událostí Pražského jara. Poslední díl tohoto na dobu svého vzniku velkého projektu je vědomě komponován jako přímý nesouhlas s korupcí i kolaborantstvím husákovské a bilakovské prosovětské kolaborace a zrady. Úsvit prvních počátků znovuobrozeného národa je cenný svým pohledem na ty, kteří sice velké myšlenky a všelidské ideály nevytvářejí a ani vytvářet nechtějí, bez nichž však, bez jejich vůle, pochopení, zanícení, étosu nikdy nemohou vstoupit do společenské reality. Malá pozitivní práce! Pojem tolikrát políčkovaný, a přece nenahraditelný! S úctou se znamená a vše to na vědomost dávat ráčí vždy Váš spěšnoved Sýkora (24.08.2007)

Všiml si taky někdo, že černobílé filmy nejdou pod hodnocení 70%... člověk by se nad tím měl zamyslet. Tenkrát, když se řeklo herečka tak to znamenalo dámu, která dobře vypadá, umí hrát a zpívat a dokonce i tančit. Tenkrát byli diváci asi o hodně náročnější, než je tomu dnes... Je až neuvěřitelné, že každé rajdě nebo blbečkovi, která/ý se náhodou někde mihne a která/ý neumí ani pořádně mluvit natož hrát, říkáme herečka nebo herec. A přesně o tomhle tenhle film je, tady je Radoslav Brzobohatý opravdu Pan herec a nejen on... Nejbrilantnější herecká etuda :o)) (03.01.2010)

Tenhle seriál mi hnedka připomíná několik věcí naráz. Nejsilnější zážitek je především ten, když jsem byl zkoušenej z češtiny, dostal jsem bůra a pak jsem si před učitelku stoupnul s tím ať mi dá ještě jednu šanci a ona řekla F. L. Věk. Tak jsem se na to každou neděli začal dívat a docela mě to zaujalo. Na svojí dobu to je výborně zpracované a je na tom seriálu vidět, že ti tvůrci to brali jako poctu, že něco takového vůbec zfilmovávají. V dnešní době by z toho každej viděl akorát prachy a ještě by to dopadlo otřesně. (27.09.2010)

Špičková práce po všech stránkách. Životní role Radoslava Brzobohatého, nadčasové myšlenky a působivé vylíčení historických reálií. Všudepřítomné pocity vlastenectví a odhodlání pro věc, oslava české řeči a kultury. Takové seriály s historickou tématikou (třeba i jako Sňatky z rozumu ad.) nikdo už nikdy nenatočí....chybí totiž vkus, vůle a kvalitní herci.... (30.06.2011)

Neumřela česká řeč, jen spí. Postihnout význam a nadčasovou hodnotu Jiráskovy pětidílné národoobrozenecké epopeje by znamenalo zamyslet se nad zlomovými okamžiky naší dějinné historie, která se v pravidelných časových periodách ocitala v útlaku svých tradic a práv. Rozvržení natáčecího plánu v době posrpnové sovětské invaze se pochopitelně nemohlo minout účinkem; tento rozhodný a zcela otevřený manifest národního sebevědomí a svobody pak jakoby završoval předcházející léta těžce překonávaného mlčení a marného odporu (čtyřistaleté područí v habsburské monarchii je nahrazeno totalitárním systémem dvacátého století). Životní příběh dobrušského buditele, tohoto bytostného venkovana, tu ovšem neslouží pouze jako sjednocující pásmo rozsáhlého příběhu; vlastní prostor tu nacházejí reliéfní motivy jako zánik benediktinského řádu, počátky divadelní kultury, Mozartův pobyt v Praze nebo vlastně nepřetržité seznamování s nejvýznamnějšími osobnostmi tehdejšího veřejného života. Věk se zpočátku pražskému uměleckému a vědeckému prostředí okouzleně obdivuje, ale zčásti se k němu staví také kriticky a později, v rozhodných okamžicích, dává přednost životu na venkově před obtížnou a v podstatě riskantní existencí ve městě (mementem budiž trudný osud Václava Tháma). Prachem zavátý Jiráskův text, degradovaný na standardní výhrůžku školních škamen, se díky scénáristovi Otto Zelenkovi a režiséru Františku Filipovi proměnil v ryze aktuální téma o pokořeném národu, oděného do kostýmů konce osmnáctého a počátku devatenáctého století. Všeobecná glorifikace jednotlivých hereckých jmen je nošením dříví do lesa; neoddiskutovatelné špičkové výkony celého zástupu nejvýraznějších zástupců divadelní i filmové Thálie jsou právem označovány za legendární, ať už je to Pivec, Marvan, Höger, Nedbal, Růžek, Voska, Lukavský a Medřická, tak i Brzobohatý, Brejchová, Vránová, Bohdalová, Cupák nebo Tříska. Díky v případě VĚKA náleží nejen jeho duchovnímu otci a televizním tvůrcům, ale tak trochu paradoxně i komunistickým cenzorům, kteří se jeho urychleným uvržením do trezoru sami označili za spoluviníky tragédií našich národních dějin. To, oč před více než sto lety usiloval Alois Jirásek zůstalo a zůstává neměnné a budoucím generacím se tím de facto odkazuje jedno z nejdůležitějších poselství: nepolevující boj za vlastní identitu. I proto lze televizního VĚKA nazvat seriálem, který přišel ve správnou chvíli. (26.09.2010)