Dobrá práce

Beau Travail je nesporne rezonujúci film, ktorý by sa mal hodnotiť podľa úplne odlišných kritérií, než naprostá väčšina ďalších snímok. Mnohé by si z neho odniesli pre praktickú stránku potenciálni absolventi vojenských útvarov s túžbou absolvovať misie ako aj profesori psychológie zo zameraním sa na dopady labilných cieľov vyplývajúcich z veľkodušných ideí jednotlivcov. Záverečné podobenstvo sa unikátne viaže k úvodnej diskotékovej scéne ako akýsi symbol odvrhnutia vlastného brainwashingu z osudovej životnej úlohy, ktorá ho prikovala k mŕtvym posolstvám, k mŕtvym ideám. Napriek tomu, že sa prostredníctvom ručnej kamery nesnaží moralizovať, nestotožňuje s hlavným hrdinom ale len ho "načúva prostredníctvom obrazov", nedokázal som sa v jeho bezbrehej chémie prázdnoty naviazať a pnúť nejakým vytýčeným cieľom. Prázdnota je prázdnota, ale motivácie predsa zomierajú posledné... (06.01.2017)

Bylo to až moc minimalistický. Nedovedl jsem se na to naladit. Půl druhé hodiny záběrů na těla vojáků plus sem tam taneček navozující pocit erotiky a macho nálady v armádním kolektivu. Meh. Pnutí, který má v Galoupovi jakože probíhat, jsem rozumově vnímal, ale necítil, a ty baletní a jinak symbolický scény mi nepřišly originální ani tak propracovaný, abych ocenil třeba choreografii nebo prostě cokoliv. Takže půl hvězdy za pěkný chlapy, druhou půl za hudbu Benjamina Brittena. Největší zklamání letošních Mezipater. (16.12.2020)

Good work Claire Denis. Armáda nie je inštitúcia, ktorá by mi bola bohvie ako sympatická a cudzinecká légia o nič viac. Ťažko však namietať, že ste videli podobný film ako Beau travail, pojednávajúci o živote vojakov. Stretnutie dokumentaristickej formy s hranou, kde sa táto hranica stiera a po viacerých takýchto filmoch prestávam považovať podobný prístup za niečo zázračné. Čo ma potešilo, je pohľad do krajiny, kde snáď žiaden hraný film ešte nevstúpil, respektíve žiaden taký, aký sme mali možnosť v našich končinách vidieť. Celý čas som rozmýšľal, kde len som to Džibutsko ako malý chlapec videl v atlase sveta. Potom som si spomenul. Musím sa priznať, že by ma viac potešila z tohto prostredia dráma s takým Venturom, riešiacim problémy napríklad s Deloinom. 70% (13.06.2015)

Denis Lavant je přesně tím typem osoby, která vzbuzuje odpor i obdiv zároveň, a to je prosím kompliment... jeho výskyt ve všech těch podivných filmech, které odměňuji nízkým hodnocením, je zárukou, že na ně, díky nějaké té uhrančivé lavantovině, prostě nezapomenu... A stejně, jako mně v hlavě uvíznul akordeonový průvod z Holy Motors, nedostanu z ní ani neskutečně hypnotickou taneční kreaci, ač kapku vytrženou z kontextu obrazových memoárů stárnoucího žoldáka, s luxusními záběry mužských těl, krásné krajiny a super hudebním podkresem , ale bohužel, i s fůrou času na honění vlastních myšlenek... Ani tak nepůjdu pod tři hvězdy. Viděno v rámci Season Challenge Tour, týden s největšími francouzskými filmy. (12.09.2015)

čekal jsem minimalismus v ději a vyprávění hraničící s vyprázdněnou narací, tedy i jisté experimentování, fantastickou vizualitu a pak také nevýrazné, ovšem velké a silné téma, které na mě plnou vahou dopadne až někde ke konci. toho všeho jsem se víceméně dočkal. /// když zlí jazykové rozhlašují, že ve filmech Claire Denis “se nic neděje”, rozumějte tomu tak, že nejde o nervydrásající akci, sáhodlouhý epos ani o obyčejnou dramatickou gradaci děje. více než o pohyb událostí se jedná o následnost výjimečných okamžiků, které jsou každý sám o sobě přeplněné dějem. příběh, to je jen chatrný rámec, který nám divákům poskytuje nepostradatelné opěrné body pro průnik hlouběji do tématu samotného. /// nevyhnu se drobnému exkurzu do příběhu, v němž protagonista seržant Galoup (Denis Lavant) z mně ne zcela jasných příčin prahne zničit svého podřízeného v legii Gillese Sentaina (Grégoire Colin). proč je mu mladý voják trnem v oku si nejsem jistý. možná jsem jasnou informaci zkrátka přehlédl, ale nemyslím. odhalení motivací se zde neděje na stříbrném podnose. ač se to může zdát, ani relativně výmluvný voice-over, který doprovází reminiscenční proud Galoupových myšlenek neposkytuje pevnou oporu. z důvodu tak velké informační omezenosti je, myslím, oprávněné v tomto případě hovořit o omezené naraci. nejprve jsem zastával přesvědčení, že příčinou byl spor o dívku, druhou z nabízených možností je nenávist objektu touhy jako vedlejší produkt latentní homosexuality (něco zcela nepatřičného v armádě, tím spíš, pokud jste příkladným vojákem Galoupova ražení). tato hypotéza mě napadla až dlouho po zhlédnutí filmu, ale svědčí pro ní okamžik, kdy si Galoup vzpomíná na své první setkání se Sentainem a své tehdejší pocity. na druhou stranu se najde jistě i mnoho dobrých důvodů přiklánět se k první verzi. a proč se na to vůbec tázat? může se to zdát absurdní, ale příčina/motivace nemusí být jednoznačně rozkryta. pro téma filmu je o něco více důležitý důsledek (otisk na duši člověka; faktický důsledek s jistotou neznáme rovněž). celou dobu trvání filmu se díváte na v základě s dokumentárním odstupem nahlížený krátký úsek ze života francouzských vojáků v cizinecké legii a říkáte si, že právě jeho zaznamenání je účelem filmu; poukázat, že i zahazovat nejlepší léta života pro nikdy nevyužitý vojenský výcvik může být ‘beau travail'. o čem film je, přiznám se, mi došlo až při závěrečné "taneční" scéně. nevěřil bych, že "diskárna" The Rhythm of the Night (Corona) může být tak mrazivý poslech… (13.09.2012)