Vtip

Tak tenhle film jsem viděla kdysi dávno a dost mnou otřásl - to jsem ještě netušila, že se neúprosně blíží doba, kdy pro mě a mou rodinu tohle téma - vážná choroba, přístup lékařů a veškeré související emoce - bude zoufale osobní. Drama je natočeno skoro jako autobiografický dokument, Emma Thompson zahrála dokonale a pokud máte srdce, budete brečet, budete mít husí kůži a budou vám stát vlasy na hlavě. Název je naprostým paradoxem, tohle je totiž čirá deprese, jakých je jen málo. Velmi drsný, realistický a působivý snímek, nevím, jestli bych jej byla schopná absolvovat znovu, po těch neskutečně bolestivých zkušenostech s umíráním nejbližšího člověka... 100% (08.06.2009)

Když jsem ten film kdysi viděla, dlouho jsem se vzpamatovávala. A kamarádka slibovala, že přestane zanedbávat kontroly na gyndě. S odstupem času a přibývajícími roky trochu nechápu, proč se dívat na něco tak bezvýchodného. Nedělám si iluze o tom, že to budu strašit věčně, vím, že pomalé umírání není nic moc, ale dívat se na to ještě ve filmu, to dneska fakt nemusím. Do oblíbených bych si ten film opravdu nedala. (03.10.2011)

Nemám moc rád, když ve filmu mluví ke mně resp. do kamery.. nepůsobí to na mě moc realisticky. Jinak silný příběh o ženě, která onemocní rakovinou a díky tomu přijde o vše. O život, o soukromí, o respekt, o nadhled, o svobodu... prostě o vše. Nepříjemné jsou hlavně situace, kdy ji choulostivě vyšetřuje bývalí student a jindy je za pomůcku vizity. Taky je důležité, že bylo zmíněno " není mi teď tak zle, protože mám rakovinu, ale protože si ji léčim". Ja osobně jsem proti chemoterapii a jsem přesvědčený, že existují lepší cesty než tahle drastická léčba. Ale to je každého volba. Celkem slušné 4. 80% (13.10.2010)

Film o niterných pocitech ženy středního věku s rozsáhlou bující rakovinou v těle. Čas tráví v nemocnici, kde podstupuje experimentální léčbu. Hned na začátku jí ošetřující lékař sdělí, co ji zhruba čeká. Ona souhlasí. Jenže pak to všechno musí prožívat in natura a situace je najednou úplně jiná. Chování lékařů k pacientce zřejmě mnoho nezasvěcených překvapí. Ty, kterým už někdy něco bylo, naopak překvapení nebudou. Jste jenom kus s číslem pojištěnce. (09.04.2018)

"Zkroť pýchu, Smrti. Ač tě mnozí zvou mocnou a strašnou, tak se nám jen zdáš. Když všichni ti, jež za mrtvé už máš, nezemřou, na mnes´ krátká s kosou svou. Klid se spánkem, jenž je tvou podobou, přináší slast. A ty jí více dáš. Nejlepší nejdřív k sobě povoláš. Tělu jsi klidem, duši úlevou. Zoufalcům, králům štěstím posluhuješ, nemocí žiješ, jedem, válkami. Nás uspat opiem lze, čarami, líp než tvou ranou. Proč se naparuješ? Na věčnost procitneme ze zdřímnutí a nebude už Smrt, ty zemřeš, Smrti." Profesorka anglické literatury Vivien mockrát ukřižovala tento sonet Johna Donna na tabuli jako předmět odborné analýzy. Ošidnost jeho interpunkce a výklad abstraktních pojmů jako "metafyzický vtip" zavařil řadě jejích studentů hlavy a Vivien přinesl pověst chladné, necitelné jazykové puristky. Bez předchozích varování jí ale přišla dýchnout na záda Smrt osobně. Ano, je to další z mnoha filmů o rakovině. Je ale jiný než většina jeho předchůdců. Filosofovat o smrti v akademické rovině, s bezpečným odstupem vnějšího pozorovatele, je jistě snazší než přemítat o ní ve chvíli, kdy vám protne kosou vlastní útroby. Právě tak filmy o umírání většinou usilují spíše o to navodit v divácích pocity, jakými procházejí pozůstalí po blízké osobě, kdežto Vtip se snaží ukázat věc z první ruky; bez romantizování přiblížit prožitky pacienta. Vzdělaná, inteligentní a tak trochu povýšenecká vědkyně je náhle sama objektem zkoumání a analýz. Při vizitě se o ní mluví ve třetí osobě a zahrnuta všemi odbornými výrazy pro svůj stav, jakkoli pregnantními, by ocenila spíš trochu chlácholivé lidskosti. Vivien není vdaná, nemá děti, přátele, musí se se svým údělem vyrovnat sama. Nemajíc nikoho bližšího, obrací se přímo do kamery k publiku a snaží se věcně postihnout, čím prochází. Vtip byla původně divadelní hra, pravděpodobně monodrama, film je televizní a ano, je velmi upovídaný. Ale v žádném případě není nudný. Vivien mimo jiné říká "Vždycky jsem se slovy zacházela s respektem" a o filmu lze říci totéž, (nadstandardní český dabing z toho nevyjímaje). Emma Thompsonová je současně spoluautorkou scénáře a pravděpodobnou původkyní šibeničního humoru, kterým jsou monology Vivien protkány. Nejsem si jistý, zda je to účastí mé oblíbenkyně nebo objektivní kvalitou, ale kdybych měl jmenovat film, který člověka bez emocionálních ran pod pás smíří se smrtí, byl by to právě Vtip. 100% (25.04.2010)