Fanny a Alexandr

Konečně jsem splatil divácký dluh vůči jednomu ze svých nejoblíbenějších režisérů a - jak se dalo čekat - byl jsem odměněn nevšedním filmovým zážitkem. Snímek se odehrává počátkem 20.století v prostředí majetných švédských vrstev, ze kterého režisér čerpal už v "Šepotech a výkřicích", ale tentokrát divák místo trýznivého smrtelného zápasu sleduje tématicky daleko šířeji pojatý obraz početné rodiny Ekhdalů a jejich přátel. V příběhu nechybí žádné ze stěžejních bergmanovských témat, pochybnostmi o boží jsoucnosti počínaje a konče konfrontací s vlastní slabostí, morální i fyzickou. V popředí opět stojí obtížné vyrovnávání se smrtí blízkých i lidskou smrtelností obecně, nahlížené dětskou optikou plnou fantasie. Závěrečná odpověď na otázky po smyslu bytí se pak nese v neobyčejně hřejivém, takřka idylickém duchu, navazujícím na vyznění závěru "Sedmé pečeti" nebo "Lesních jahod". Spočívá v budování "našeho malého světa", vzájemné vřelosti, štědrosti a lásce - jakkoliv nezavírá oči před neodmyslitelnou odvrácenou stranou života. Osobně mám jako rodilý skeptik velmi rád temnější tituly z Bergmanovy filmografie, ale musím říct že převládající optimismus, jímž je "Fanny a Alexandr" prodchnutý od začátku do konce, mne tentokrát neobyčejně potěšil. (13.08.2019)

Opravdu nadherny film, ale ze bych z neho byl nak uplne hotovej to se rict neda. Celej film stoji predevsim na vykonu hercu a tomu neni prakticky co vytknout, vcetne detskych predstavitelu, protoze ti take hrajou uzasne, ale mistama to obcas nekomu ujede a zacne prehravat. Moc casto se to ale nestane. Ty 3 hodiny co film ma se daj zvladnout v pohode (tj. nenudi), mistama mi to sice prislo trochu natahovane, ale nic hroznyho, ale rek bych, ze tech 5 hodin co ma director's cut bych neprezil. Hlavni problem bych videl v tom, ze krome jedne sceny (pohreb), tady neni zadna, ktera by byla skutecne nezapomenutelna. Par scen mi prislo prehnanejch (vriskani nad rakvi), par scen mi prislo nechtene smesnejch a par scen mi prislo takovejch navic. Urcite bych to nenazval rodinnou freskou, protoze krome uvodnich vanoc tu rodina neni pohromade a cely pribeh se toci okolo maleho Alexandra (Fanny je tu uplne nepodstatna a klidne by se mohla z nazvu filmu vypustit). Jedina vec, ktera tu je bezchybna, je atmosfera a s tim spojene kostymy, protoze takova ta atmosfera "mestanske rodiny na pocatku dvacateho stoleti" tu je fakt skvele vykreslena. Rek bych, ze Fanny a Alexandr je nejlepsi film co jsem od Ingmara Bergmana videl, ale presto to na 5* nebude. (21.05.2005)

Viděl jsem verzi o délce „pouhých“ 3 hodin, to předesílám. Jak začít… Fanny a Alexander je strašně zvláštní film. S postupující stopáží se v něm není úplně jednoduché vyznat, přestože se zpočátku navenek tváří jako nijak zvlášť komplikované kostýmní drama o jedné velké rodině. Ale to se po hodině mění. Všeobecné veselí (plné lehkých infantilností-jednu za všechny bych jmenoval odzbrojující „ohňostroj“), přeplněná mizanscéna (obsahující hotový arzenál rozličných serepetiček), spousta barev (v čele s dominantní červenou) se totiž najednou převrátí v přesný opak, a rozhodně to není jenom přenesením děje z paláce babičky Ekdahlové do domu biskupa (ostatně i příbytek vitální dámy dojde k „přebarvení“ na bílou). Atmosféra se nejenom změní v depresivní, ale místy v ní divák může skoro vycítit příměs hororu (své udělala i Harriet Anderson v malé roli služebné). A ještě před návratem prapodivná „návštěva“ u Isaka…jakoby divák sledoval postupný vývoj Alexandrovy fantazie. A když už se zmiňuju o hlavním hrdinovi (Fanny tu je div né páté kolo u vozu, rozhodně ne rovnocenná partnerka, jak by se dalo čekat podle názvu filmu), musím podotknout, že mi s přibývající stopáží byl čím dál méně sympatický (zlomil jsem nad ním hůl po nadějném odporu, který se však změnil v ufňukané nic), až mě ke konci už docela slušně iritoval (k závěru mi totiž připadal jako rozmazlený spratek, ne citlivý hoch s velkou fantazií potřebující…něhu?). Naštěstí zde byly i jiné, zajímavé postavy, např. erotoman Gustav Adolf, již zmíněná babička Ekdahlová, démonický biskup a několik dalších. Co se týče samotného příběhu, tak se v něm sice vyskytlo několik slabších momentů (groteskní nástup policie, teta vypadající jako chlap/bratranec zas jako žena + vyloženě „wtf“ scéna s truhlou), ale celkově nenudil. Podstatný pro mě při sledování byl také fakt, že jsem cítil silnou Bergmanovu výpověď o jeho vlastním světě (a samozřejmě dětství), některé repliky byly jakoby přímo směřované k divákovi (od rekapitulujícího tvůrce), i když žádný pohled do kamery se (naštěstí) nekonal. K filmu bych se někdy v budoucnu rád vrátil (až toho budu o Bergmanovi a jeho tvorbě vědět zase ještě o něco víc), pak třeba přehodnotím aktuální slabší 4*. „Jestli Bůh je, nakopal bych ho do prdele.“ – „To je zajímavá teorie, navíc zcela odůvodněná.“ (14.05.2014)

Já se tohoto filmu bál jak čert kříže, dlouhodobě nemám příliš rád interiérovky a tady to je teda super porce interiéru. Dal jsem si to na dvě části, protože jinak bych už zřejmě nežil. Neskutečná nuda a je mě úplně jedno, že jsem asi jedinej na csfd, kdo tomuhle dá málo hvězd, ale mě to prostě nebavilo. Příliš postav, nešikovný střih, mraky dialogů. Uznávám skvělý herecký výkony i práci režie, ale představa, že bych se musel koukat na pětihodinovou verzi o této rodině mě děsí víc než terorismus. (26.12.2018)

Bergmanovi sa genialnym sposobom podarilo vystihnut vsetky podoby lasky - od zamilovanosti az po hlboky intimny cit, ktory robi cloveka naozaj stastnym...laska a srdecnost v rodine, laska otcovska, laska materska, laska surodenecka, laska milenecka, laska v Bohu a laskyplny vztah k sebe a svojim bliznym. A este mnoho, mnoho viac. Dokonalost na filmovom platne! (22.02.2018)