Vzpoura ve věznici Carandiru

Carandiru, kampak s tebou, kamaráde? Jistojistě zajímavé nahlédnutí do Brazilského vězeňského systému. Bylo opravdu velmi poučné sledovat, kterak to funguje v Brazílii. Z tohoto pohledu se cítím nesmírně poučen. Neměl jsem tušení, že by měl obdobný systém někde šanci zafungovat. Jiný kraj, jiný mrav. Vadilo mi to ovšem herecky. Snad s výjimkou Pabla Ecobara, kterého jsem ihned poznal, i když zde byl o 40 kg lehčí, je to bohužel jeden nesympatický ksicht vedle druhého. Po nějaké té profesionální stránce je to bohužel rovněž bída. Příběh je vystavěn jako koláž minipříběhů některých vězňů. Vše bez jakýchkoli příkras. Můj divácký problém byl zřejmě v tom, že jsem si k žádnému trestanci nenašel svoji cestu. Většina mě dokonce intenzivně odpuzovala. Závěrečný masakr, na který jsem celou stopáž čekal, díky dalšímu z luxusních českých překladů, který práskl co se prásknout dalo, mě tudíž zanechal zcela chladným. Nicméně, oceňuji inspiraci skutečnými událostmi a značné rozšíření svých znalostí a obzorů. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka eLeR. (23.04.2016)

Minipříběhy o tom, jak nevinní do věznice přišli a co tam dělali, jsou propojeny postavou doktora, kterého mají všichni rádi, protože pomáhá. 1) Vážený brazilský lékař Drauzio Varella působil jako neplacený dobrovolník v Carandiru v létech 1989 - 2001. Bojoval tu s epidemií AIDS. O svých zážitcích napsal knihu Estação Carandiru (Věznice Carandiru), prý aby podpořil pacienta, kterému léčil rakovinu lymfatických uzlin. Tímto pacientem byl Hector Babenco, který se uzdravil a posléze podle vlastního scénáře režíroval filmovou adaptaci knihy._____ 2) Literární předlohu jsem nečetl. Film popisuje Carandiru jako jakési samosprávné vězení, kde si vězni mj. sami určují, na jaké cele budou (!). Místní kuchař je pak vězeňský kápo, jehož moudré vedení přispívá k hladkému chodu věcí._____ 3) Postoj diváka přirozeně osciluje mezi "Ti šmejdi si stejně nic jiného nezaslouží" a mezi pohledem, který všechny vnímá jako oběti společenských poměrů - vrahy i jejich oběti. Doktore, existuje na vinu nějaký lék? Obžaloba poměrů je neadresná. I zásah policejní jednotky neřeší zavinění, ale jen dokumentuje poměry._____ 4) Vlastní vzpoura a zásah policistů zabírá posledních třicet minut filmu, tedy závěrečnou pětinu. O příčinách vzpoury se moc nedozvíme, stejně jako netušíme, do jaké míry jsou příhody jednotlivců autentické a pravdivé. Filmem, který připomíná spíš hraný dokument, než umělecké dílo, nás provází doktor s věčným nepřirozeným a protivným úsměvem, který jakoby naznačoval, že všechno je jinak._____ 5) Okolnosti vzpoury jsou nejasné. Skutečnost, že bylo zabito celkem 111 vězňů, přičemž ze zasahujících asi 300 policistů nebyl žádný usmrcen ba ani zraněn, naznačuje oprávněnost pozdějších soudních verdiktů. Ať žije zásahovka! Tehdejší velitel operace dostal 632 let v base, dalších 73 policistů vyfasovalo dohromady přes 900 let odnětí svobody._____ 6) Výstižný koment: Iggy*****, Ivoshek*. (10.11.2016)

Bylo to hodně dlouhé a moc se mi nelíbila glorifikace vězňů (viz Cervenak). To jsou negativa. Na druhou stranu to byl skvěle natočený film, který rozhodně nebyl příliš pozitivní. Chápu, že dělat strážce v brazilském lochu asi není nic moc práce, ale že by při průseru museli postřílet stovku muklů... Moura špičkový jako obvykle. 85% (13.05.2017)

Film režiséra Hectora Babenca, jež byl za režii Polibku pavoučí ženy nominován na Oscara (a poražen Sydney Pollackem), si v české (video)distribuci vysloužil zavádějící název vybízející k dohadu, že hlavním tématem takřka dvouapůlhodinového snímku bude neblaze proslulý masakr vězňů. Vzpoura, zřejmě zažehnutá nesmyslnou potyčkou a přiživená rozvráceným vedením instituce, se sice odehraje až v poslední pětině filmu, avšak do příběhu strukturálně patří – je jakýmsi vyvrcholením dříve naznačeného, ne pouze zdobným přívěškem, za jaký ho označila část kritiky. Film vznikl podle knihy lékaře Dráuzia Varelly, který při své práci ve věznici v São Paulu vyprávěním vězňů sám naslouchal. Ohraničení filmového vyprávění lékařovým svědectvím však není příliš akcentováno a slouží spíše jako prvek autentizující takřka intimní příběhy odsouzených. Ornamentální barevnosti dosahuje film nejen díky „pečlivé stylizaci nepořádku“, ale též díky kameramanské práci Waltera Carvalha (dále Hlavní nádraží, Žluté mango). (16.08.2005)

Oproti klasicky narativně vystavěnému příběhu sledujeme sled potrétů jednotlivých vězňů, které se všemožně vzájemně prolínají a které spojuje pobyt v ultratvrdé věznici v ultratvrdém Sao Paulu. Postava doktora ma klasickou funkci posluchače, skrze jehož uši filmový divák vidí. Jednotliví vězňové vcelku odpovídají základním psychologickým typům vězeňských filmů, jejich příběhy jsou sice dramatické, ale také poměrně "standardní". I když některé výjimky se samožřejmě najdou - viz tragikomický příběh Majestadeho a jeho dvou žen... Crack, HIV, nevěsty, vyřizování účtů, podomácku vyrobené nože (bežný inventář vězeňských filmů) a specifická jihoamerická realita, kterou lze alespoň trochu pochopit jen osobní inspekcí těchto podivuhodných zemí. I když - závěr filmu leccos vyjasní i těm, co dávají přednost bezpečné sedací soupravě... (28.04.2007)