Matthias a Maxime

Dolan? Dolan! Ano, je to jiný film, není tu téměř nic z toho, co lze objevit v jeho předchozích filmech, tedy to, co jej jako režiséra (ale i jako herce) katapultovalo mezi výstřední osobnosti s nezaměnitelným rukopisem... Dolan stihl za deset let osm filmů, každý z nich vzbudil pozornost mezi diváky i kritikou, řada z nich je (pochopitelně) cílená na queer publikum. Příběh jednoho dávného přátelství, tedy příběh Matthiase a Maxe, se ovšem vymyká už svým pojetím; jako by tu Dolan najednou zvážněl, přestal si nevinně pohrávat s lidskou přirozeností, nechal stranou všechny ty barvy, extravagance a podmanivé soundtracky, a rozprostřel před diváka obyčejnou, na dřeň osekanou a nervy drásající výpověď o mladých lidech, kterým život nedává nic zadarmo. Dusná, neudržitelná atmosféra tu výborně eskaluje s každým dalším záběrem, s každým dalším pohledem do očí... Dolan, hrající zároveň jednoho z hlavních hrdinů, tím dává na vědomí, že už nyní, ve svých třiceti, náleží mezi současnou světovou špičku, že jeho filmy vzbuzují nejsilnější emoce, jejichž podstatou je lidská křehkost a zranitelnost. Jeho další filmy lze už nyní vyhlížet s netrpělivým očekáváním. #mezipatra2019 (17.11.2019)

"Úplnej Eldómovar!" Dva kamarádi, jedna sázka a jeden nevinný polibek. A pak smršť potlačených emocí. Na novinku Xaviera Dolana Matthias et Maxime jsem prostě nedokázala čekat na Mezipatra. Ale dám si určitě repete. Soundtrack, kamera, Dolanova předstíraná špatná angličtina a charakterizace snad každé z postav, to je naprostá láska. (LFF 2019) (15.10.2019)

Moderní hudební doprovod k líbivé kameře, cool lidičky, blikající party v novodobých domech, milostné drásání, hra světla skrze prosklené vchodové dveře, podzimní listí na zahradě... zkrátka takový klasický Dolan. Jenže tentokrát mi přišli všichni zúčastnění tak neuvěřitelně nesnesitelní a nudní, jejich problémy mě nechávaly překvapivě chladným. Až jsem si říkal: už si to kucí vyříkejte a neobtěžujte mě tím! Dáte si hubana a pak se budete dvě hodiny filmu nešťastně drbat ve vlasech. Dolan umí líp, teď tahal svou filmovou káru strašně pomalu a lehce do nikam. (20.07.2023)

Bouřlivák Dolan, který většinou prostřednictvím svých postav dští na diváky bouře vyhrocených a afektovaných dialogů, najednou přichází s poměrně umírněným filmem, jakoby se i on sám začal před třicítkou pomalu uklidňovat. Děj Matthiase a Maxima v podstatě shrnuje první sloka Song For Zula a stejně jako tenhle song, dokáže po sobě i tenhle film zanechat podobnou škálu emocí. Celé to pak působí jako jedno velké Dolanovo loučení se s touhle dekádou, s osmi zářezy, které v ní zanechal, s matkou Anne Dorval, vnitřní naštvaností, přáteli a nakonec i divákem. Jen doufám, že tohle Dolanovo „goodbye“ nebude moc na dlouho, i když ho chápu. (15.11.2019)

Napůl komedie, napůl drama. Komedie funguje bezvadně, dramatická část zvlášť ke konci dost dobře, začátek a prostředek ale trochu skřípou. A je to zbytečně dlouhý, dalo by se stříhat. Dost dobrá, i když možná maličko vtíravá kamera... Jak prohlásila kamarádka po projekci na Mezipatrech: To bylo tééééplýýýý. (13.11.2019)