Démanty noci

Jan Němec predstavuje hranicu novej vlny, ktorú som schopný chápať a akceptovať. Napr. filmy Pavla Juráčka sú už za mojou hranicou. Démanty noci považujem za mimoriadny film, ktorý s maximálne úspornými prostriedkami zobrazuje živočíšnu túžbu prežiť. Páčili sa mi keď som ich videl prvý krát, páčia sa mi aj dnes. (21.02.2018)

Útěk, tentokrát ne jako metafora lidského bytí, ale jako bytí samé. Lineární cestu vpřed obohacuje zmatečné (zkuste mít srovnané myšlenky, když o vlásek unikáte smrti) vzpomínání na to, co bylo a domýšlení toho, co by být mohlo. Jak se mění situace obou štvaných, mění se také obsah představ, čím dál hůře rozlišitelných od skutečnosti. Noční můry se vkrádají do bdělého snění. V takových okamžicích jakoby se Němec vzdal dohledu nad kamerou, jež hrdiny aktivně pronásleduje počínaje vyčerpávající úvodní jízdou, a umožnil jí (surrealisticky) zapátrat ve vnitřním světě aktérů. Úniky do minulosti jsou jim ale málo platné. Nacházejí vylidněné město a zavřené dveře. Na nikoho se nemohou dozvonit. Jediná cesta vede vpřed. Přestože opakovaně pronikají do podvědomí postav, nejsou Démanty psychologickým příběhem. Vzpomínky neosvětlují minulost, ale prohlubují přítomné konání, pomáhají nám pochopit, co se právě teď odehrává v hlavách mladíků, nikoliv to, kým byli a jsou. Sjednocení subjektivního a objektivního, reálné a pocitové roviny, které jsou natočeny stejným stylem, nás situuje do stejné pozice, v jaké se nacházejí postavy. Němcův sugestivní průnik do lidského nitra nám umožňuje spoluprožít bez patosu a heroizace, vlastních československým válečným filmům předcházející dekády, sérii hraničních situací, zakusit v extrahované formě úzkost a osamění, které jsou s lidským bytím neodmyslitelně spjaté. Dvojitý konec nabízí nakonec totéž, k čemu se jiné filmy z období války dobírají podstatně déle a krkolomněji: naději i nejistotu. 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, Zóna, tomtomtoma (02.09.2018)

Filmový výtvor Jana Němce Démanty noci jsou z pohledu dnešní doby náročným kusem a v zajetí moderní povrchnosti efektního obalu může paradoxně vyznavači mainstreamového proudu připadat prázdný. Opak je pravdou a Němcova prvotina intenzivně předává ojedinělý emoční prožitek. V bezpečí konzumní okoralosti je přepychem namáhat mozkové závity nad hlubokou expresí životních zážitků. Démanty noci jsou přeplněny emocí, symboly i metaforou. Realita se prolíná se vzpomínkou, myšlenka se mísí se snem, představa se kříží s očekáváním. V důmyslné spleti pocitů se nosné stěny mění v mámení a hledá se nouzový východ. Film nevypráví příběh, ale je příběhem sám. Nepředčítá, ale prožívá. S bolestí, se strachem i pudem sebezáchovy. Divák nepozoruje, ale sám se stává jedním z aktérů. Obraz Jaroslava Kučery je i beze zvuku jedinečným zprostředkovatelem nejhlubšího vnitřního světa jedince. Zvuk každou nuanci lidské duše a myšlenkový pochod zdůrazňuje a diváka pohltí svou neodbytnou závažností. Zaslouženě sklízel tento filmový unikát uznání, jeho sugestivní vylíčení vnitřních světů vtáhne způsobem i důležitostí obsahu. Hlavním prostředníkem úchvatné krajiny skutečného emočního prožitku je První mladík (pozoruhodný Ladislav Janský) na útěku před marností. Lidský život je řízen pudem a intuicí a ze všech sil se brání poslední světlé okénko naděje. Odevzdaně, sklíčeně, a přesto se nezapomíná do posledního dechu doufat. Skutečnost umírá opakovaně, vzpomínka se stává symbolem, myšlenka je rozpolcená a zrádná. Vedlejším zprostředkovatelem je Druhý mladík (velmi zajímavý Antonín Kumbera s hlasem Vladimíra Pucholta), souputník expresionistické cesty života. Cíl je jediný, a přesto mlhavý, vzdálený a nesrozumitelný. Postava venkovské ženy (zajímavá Ilse Bischofová) ukázkově plní svou roli morálního dilematu. Válečná doba nepřeje milosrdenství a obezřetnost je potřebná na každém kroku. Symbolický význam má i skupina zestárlých pronásledovatelů (Ivan Asič, August Bischof, Josef Koggel, Oskar Miller, Anton Schich, Rudolf Stolle, Josef Koblížek, Josef Kubát, Rudolf Lukášek, Bohumil Moudrý, Karel Navrátil, Evžen Pichl, František Vrána a další). Démanty noci jsou mimořádným uměleckým výtvorem, diváka nutí ke stejně závažnému prožitku, jako své hrdiny. Neptá se, ani nepřemlouvá, chytne a nepustí. Ani ve chvíli, kdy se klesá na úplné dno lidské duše. Zůstává obdiv. (19.08.2017)

4 roky po krátkometrážním, studentském diktátu Sousto, kde dokázal Jan Němec něco nevídaného, tedy zachytit vraždící nacistický program ve 12. minutách, přichází na scénu se stejným námětem, a také se stejně nekompromisní režií. Je to skutečně originál každým coulem. Originální pojetí nové vlny. Snímek z období, kdy se bojovalo o život různými způsoby a které dokázalo změnit mysl člověka natolik, že někdy ani nevíš jestli se daná situace odehrála pouze v napůl šílené mysli či v reálu. Ona imaginárnost a neurčitost přítomnosti, je onen originální prvek, který někteří odborníci na vše z ČSFD prostě nepřijímají. Chytrácké argumentace o tom, jak to mělo být či nemělo být natočeno, jsou opravdu směšné. Tohle zaslouží respekt ve všech směrech, i když sám musím uznat, že některé opakující se scény (4x bylo už opravdu moc), byly mírně rušivé. (26.07.2013)

Za absolutní vrchol Němcovy tvorby považuju sice O slavnosti a hostech, ale i tohle je mimořádně kvalitní kousek, kde režisérovi stačí k vytvoření depresivní atmosféry minimum dialogů i na dřeň okleštěná výprava. Dokáže totiž kouzlit s černobílým materiálem a ručně snímanou kamerou tak, že divákovi hodina uplyne, ani neví jak. Němec pracuje s neherci, ale dokáže vybrat výborné naturščiky, takže jeho podání jak uprchlých vězňů, tak německých stařečků, kteří si na ně uspořádají štvanici, je nesmírně sugestivní. Celkový dojem: 80 %. Škoda, že svou polistopadovou tvorbou Němec na své úspěchy ze 60. let nedokázal navázat... (19.05.2009)