Tvář

Je to zvláštní film, který místy kombinuje žánry a to poměrně zajímavým způsobem. Akorát s tím problémem, že žádný nedominuje. Úvodních 10 minut vypadalo na nejlepší Bergmanův film vůbec - už první záběr ukazoval precizní kameru a podivuhodnou, až tajemnou poetiku. Tudíž o silnou atmosféru bylo postaráno už jen jedním, jediným záběrem - a to se mi snad ještě nikdy nestalo. V následujících minutách začalo hluboké filozofování o smrti a já byl natěšený, co mi Tvář přinese dál. Nějakou dobu to bylo ještě poměrně zajímavé a ani mi nevadilo, že se to postupně z těžkého dramatu přesouvá do komedie, jenže to vlastně způsobilo jakýsi útlum a i přes občasné filozofování to prostě nebylo ono. Navíc prostřední část se vleče - dějově. Závěrečných 30 minut je zase o něco zajímavější, včetně jedné hororové scény, která i v dnešní době (alespoň v mém případě) působí děsivěji, než drtivá většina dnešních hororů. Celkově mě to nenudilo, kamera i herecké výkony jsou (jak už je u Bergmana zvykem) perfektní, ale to střídání žánrů zde poněkud pokazilo potenciál, který byl v prvních 10 minutách. Vlastně mi tam chyběl i nějaký silnější celkový dojem, což se sice u takové žánrové roztříštěnosti dá čekat, ale Bergman je podle mě dost geniální režisér na to, aby to ukočíroval. Ale i tak mě ten děj zaujal, ne že ne. Btw, teď jsem si to spočítal a jedná se o můj 20 film od Bergmana.A pořád mě ty jeho filmy zajímají, takže jedu dál - a to se mi u většiny režisérů nestává. 4* (29.07.2020)

Strach, ponurost, deprese, humor, veselí, mlčení, skvělé herecké výkony (Max von Sydow - jeho Tvář je zde skutečně působivá, snad až děsivá, Ingrid Thulin, Erland Josephson). A na vrcholu všeho Ingmar Bergman, představující jeden ze svých nejlepších filmových výtvorů, připomínajících sice stylizací trochu Felliniho Amarcord, avšak přesto hlavně nesoucí nenahraditelný rukopis svého tvůrce. (23.08.2009)

To, že drvivá väčšina belochov sú len herci, hrajúci svoje role je zrejmé už dlho. Je úplne fuk, či sú to mystici, vedci alebo agnostici. Nejednajú zväčša od srdca, ale zo zlatého teľaťa v sebe. Kaukliari, bylinkári alebo predavači automobilov. Kritici, štátni úradníci a sponzori môžu každého poslať do hája len zato, že sa im dotyčný nepáči. Ak je vplyvný, zničia títo dozorcovia správnej tvorby (umenia) prvotný nápad autora, prípadne jeho predstavenie, publikáciu, melódiu. Ohrdnutí tvorcovia sa potom snažia akokoľvek zarobiť na slanú vodu. Bergman to nakrútil v síce krásnych obrazoch. Civilne, ale predsa z toho vytŕčajú divadelné inscenačné postupy. (14.12.2015)

Nádherne, prenádherne natočené..priam majstrovská čiernobiela kompozícia, fantastické nasvietenie. Nemôžem si pomôcť, podľa mňa tu Max von Sydow podal svoj najlepší "bergmanovský" výkon a to sotva povie pár viet. Bavila ma tá hra na pretvárku, farizejstvo, podané cez cirkus..človek si za tým nájde to svoje...ako vždy obsahovo bohaté dielko, hravé, satyrické. Ten záverečný "hororovo-komediálny skeč" mi prišiel ako dokonalé vyústenie a pozitívny záver ako najlepšie zakončenie. Jediný dôvod pre ktorý nedám plný počet je občasná prehnaná teatrálnosť (čo mi celkovo u Bergamana veľmi "nereže") a jedna-dve podľa mňa zbytočne naťahované a nudnejšie scény..Samozrejme ako celok je to dielo, ktoré ani zďaleka nepodlieza vysoko postavenú "bergmanovskú" laťku. (21.07.2008)

Charakteristicky rozkročená podívaná. Od mystických nálad (ach ta zachmuřená tvár Maxe von Sydow!), přes temné existenciální polohy (to když se masky poroučejí k zemi a mystika mizí tváří tvář ponížení) až po dekameronovsky a groteskně rozzářené pasáže, které filmu dodávají barvu a tempo. Příběh si pohrává s nesmiřitelnou dichotomií racionálna a iracionality, vědy a klamu. Bergman s trochou cynismu klade odpověď na otázku "zda je něco mimo tento svět" jaksi mimo hlavní příběh, komickou postavou babky-kořenářky. Mezi iluzionistou Voglerem a doktorem Vergerem se rozpoutává nelítostná bitva dvou nesmiřitelných principů – bitva iluze a reality. Kdo přesvědčí koho o svém světě? Paradoxně se oba potácejí ve stejné sebeklamu a nejsou schopní nabídnout než lži a přetvářku. Odpověď na otázku oběma uniká pod zdánlivě sebejistými a mystickými maskami, které si nasazují. Ingmar Bergman nezůstává jen trpělivým a expresivním pozorovatelem (čímž film mistrovsky dává absolutní prostor divákově nitru), filmem se vine citelná nit sarkasmu, kterým hodnotí jak "komedianta a šarlatána" Voglera (navazujícího na tradici poníženého Alberta z Večera kejklířů) i arogantního racionalisty a manipulátora Vergera. Není nic tragičtějšího než závěrečný "triumf" jednoho z nich, který odhaluje lidskou existenci jako pompézní masku, která halí tvář vyděšenou ze smrti a vlastní nedokonalosti závojem pompy a pokrytectví. (03.11.2008)