Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun

Já nad tímhle filmem neumím až tak filozofovat, ale jen řeknu, že Andersona považuji za mistra precizní režie a hry s vizuálem a neumím si představit, jakou práci to dá uvést do provozu a funkčnosti byť jedinou scénu. Je to perfekcionalista a detailista a tihle lidé u mě mají vždycky speciální plusové body, když se jim ve finále navíc podaří vyrazit divákovi dech nejen formou, ale i dějem a grácií, s jakou svá díla vytvářejí. Pro mě to bylo další milé zabřednutí do Andersonovy dílny a to, že někdo tvrdí, že to je už jen chaos divných příběhů, to jsou i obrazy slavných malířů a přesto v něm člověk může najít smysl. Anderson zkrátka maluje pohyblivé obrazy na filmové plátno a jeho nenapodobitelný um mě prostě baví. (12.08.2022)

Terapie mizanscénou. Film Wese Andersona poznáte od prvního políčka. Respektive tentokráte tři filmy, díky čemuž je poetická kadence zhuštěná až na hranici snesitelnosti. Plýtvání úžasnými dvouvteřinovými kompozicemi, hollywoodskými hvězdami, slapstick, absurdita a Evropa evropštější Evropy - vše, co na Wesu Andersonovi máte rádi, tu najdete. Jen Alexandra Desplata si díky převaze nepůvodní hudby moc neužijete. *****,***,****. (29.10.2021)

Dějově (=se zábavou) to s přibývající stopáží šlo poměrně z kopce a vzít si takovýto materiál jakýkoli jiný režisér, stálo by to za hovno, ale Andersonův nezaměnitelný vizuální i vypravěčský styl to pozvedá silně nahoru. Na nejlepší Andersonovy kousky to nemá, ale pořád ještě je to moc fajn film. 80% (02.02.2023)

Fakt nevím. Líbí se mi, že někdo v mainstreamu oživuje formát povídkového filmu a Andersonův styl k anekdotickému vyprávění v tuhle chvíli navíc pasuje, ale určitá salónní mělkost toho všeho mě za nohu táhne dolů. Všechny hlavní povídky jdou vnímat jako alegorie na uměleckou činnost (v případě první dokonce ne alegorie, ale přímé vyjádření), aniž by to ale bylo aplikovatelné na samotného Andersona, který není utrápený neprivilegovaný chudák, revolucionář ani kuchař pátrající po nových chutích - je vlastně trochu smutné, že se mi zdá, že Anderson romantizuje typ umělce, který on nenaplňuje. Jenže jakkoliv nemůže změnit svou esenci, pořád může točit co a jak chce. Proč tedy točí film, ze kterého prýští umělecké nenaplnění založené na externích problémech, když veškeré problémy jeho tvorby mohou pramenit/pramení zevnitř? Působí to trochu jako hledání důvodů umělecké stagnace všude jen ne v sobě. Jako Wesi, nikdo to za tebe nevyřeší - tvůj problém není bezohledný producent, nepružný systém ani pokoření všech met! Francouzská depeše není v žádném ohledu špatný film, jeho obrazová složka je pořád vtahující (a sám nechápu, proč se mi to ještě neokoukalo), ale samotný Anderson tápe. A já tápu nad ním. Je toho hodně, co se mi uvnitř líbilo. (A rozhodně to je velký posun oproti Psímu ostrovu.) Ale nemůžu se zbavit dojmu, že Anderson začíná nějak tušit, že by měl začít dělat něco jiného, ale místo aby to udělal, tak točí film implicitně o tom, že nemůže, protože svět mu to nedovolí. 3 a 1/2 (15.11.2021)

V detailoch síce stále mimoriadne nápadité, ako celok to už ale "nemaže". Zdá sa, že ovládnutie formy ovládlo samotného tvorcu a ten by sa mal veru čo najskôr spamätať, ak nechce upadnúť do škatuľky manieristických režisérov, ktorí ovládnuté prostriedky a postupy nedávajú do služieb príbehov a iba sa nimi nechutne predvádzajú. Tak tadiaľ cesta nevedie. (Aspoň u mňa ani náhodou. Neser, Andersone!) (10.04.2024)