Dunkerk

Studie bezvýchodnosti podle Nolana. Přelom května a června roku 1940 na francouzském pobřeží, lodě likvidované německými bombardéry, přitom ve strachu z ohrožené evakuace se ocitá zhruba 400 000 vojáků anglické a spojenecké armády v německém obklíčení. Pláž plná vojáků, civilní záchranná loď, podpora ze vzduchu. Sebejistý Nolan si vybírá tři dějství, mezi kterými poctivě pendluje, přitom se každé z nich odehrává v jiném časovém horizontu, aby to celé trochu vypravěčsky ozvláštnil. Gró hraje atmosféra, radikální změť zvuků, intenzita, bezprostřednost, nejistota, strach.. a pak i soudržnost jednotlivých položek, řemeslná jistota. Osobní příběhy chybí, což je ovšem potíž. Nepotřebuji romanci, ale úplně osekat jednotlivé protagonisty není úplně optimální cestou. Film dělají emoce, zajímavé vztahy a postavy. Tady to jednoduše chybí. A Nolanova honba za absolutní precizností prostě (stejně jako dřív) vede k neosobním scénám a absenci emocí. Co na tom, že to všechno vypadá dokonale přirozeně a nepočítačově a že se naprosto geniálně pracuje se zvukovou složkou? Ve výsledku výtečná rekonstrukce, já ovšem hledám tak trochu něco jiného. (05.08.2017)

Nolanovi nelze upřít, že nenatočil jen další válečný snímek dle osvědčeného schématu. Jede sice v mnoha ohledech na vlně válečných velkofilmů ze staré školy, jaké se dnes již nedělají, akorát v podobě v jaké se ani nikdy nedělaly. Dle vzoru Greengrassova Letu číslo 93 se v pohledu na operaci Dynamo oprostil od veškerého politického podhoubí, žádná stanoviska nezaujímá, zrcadla nenastavuje, ostatní strany konfliktu ho nezajímají, upozaďuje charaktery, dialogy i příběh a soustřeďuje se na jedno jediné; pocity účastníků zmatečné evakuace statisíců od domoviny odříznutých vojáků. Jede se (až na echt promyšlenou strukturu vyprávění a formu, kterou si lze plně vychutnat až při následné projekci) striktně dle konceptu „pláž/týden-voda/den-vzduch/hodina" s neviděným nepřítelem a tak naplno zprostředkovává pocity pilotů uzavřených ve stísněném ohlušujícím kokpitu, zatímco někde kolem krouží němečtí stíhači, panikařících tonoucích chlapců ve vzdouvajících se nočních vlnách a vojáků na souši, kteří nevědí, zda se na ně při evakuaci dostane řada či zůstanou na pospas postupující německé mašinérii. V tom tkví zdaleka největší síla filmu. Obsazení lepší být nemohlo, protože byť se Branagh nehne z mola, Hardy z kokpitu či Rylance od kormidla, tak jsou tak přesvědčiví a charismatičtí, že více už to nejde. A přitom vše hrají čistě očima či neznatelnými gesty (a v případě Cainea čistě intonací). Výsledek je díky symbióze Nolan/Zimmer/Smith nesporně strhující, mrazivý, nervy drásající i intenzivní a zemitou produkcí (rozdíl oproti sebelepším CGI je prostě hmatatelný, ne že ne) i technicky vymazlený majstrštyk jako žádný jiný široko daleko. Jenže… Jenže zároveň je fenomenální Zimmerovo ozvučení (ohudebnění to vskutku není) nadužíváno tak, že duní a ťiká bez ustání celou stopáž. Bez ustání. Opakuji bez ustání. Chápete to? Bez ustání! Ani vteřinu ticha, ani vteřina bez na nejvyšší možnou intenzitu pumpujícího skřípotu, přitom "poklidné" pasáže na lodi by si o tiché momenty přímo říkaly. Ovšem i tak jde o „dunkerkský zázrak", protože opit sedmdesáti milimetrovým imaxovským rohlíkem, jsem dýchal výhradně v rytmu udávaným Nolanem. (21.07.2017)

Nebudu psát obligátní „Nolan to zase dokázal“, ale faktem je, že to prostě, ehm, zase dokázal. Dunkerk je depresivní válečné peklíčko, které funguje i bez eRkového ratingu, jelikož stojí čistě na napětí a nepřekonatelných očích Toma Hardyho. Vezměte si Banea, vynásobte to stovkou a přihoďte Kennetha Branagha, jehož pohled taky vydá za tisíc utopených vojáků. Výsledkem je film, v němž nejsou potřeba vysvětlovačky a vlastně tu na ně ani není čas, protože se pořád uhání kupředu na zemi, na vodě i v oblacích. Nolan v podstatě natočil jednu velkou válečnou scénu, která má 107 minut a nedá vám vydechnout až do samotného konce. A i když ji možná nemusel zamotat až tak moc, právě hrátky s časem zaručují, že Dunkerk nezapadne mezi přímočarou konkurenci. Zkrátka je to pecka a ideálně si ji dejte v IMAXu. Jinde se totiž budou lodě a letadla cpát do jednoho záběru vcelku složitě. (19.07.2017)

Tik. Velkolepé válečné drama. Ťak. Intenzivní podívaná pro diváka sledujícího zoufalý boj o vlastní (občas i cizí) život. Tik. Technicky dokonalá práce, precizně natočená a sestříhaná dle nejvyšších požadavků pana režiséra. Ťak. Díky IMAX kamerám je nutné vidět tento film v IMAX kině, televize i vše ostatní bude poloviční zážitek. Tik. Struktura filmu a tři příběhové linie jsou na můj vkus až moc okatě v popředí. Ťak. Nejsem si jist, zda Nolan směřuje ke své vlastní exhibici nebo svým perfekcionismem se naopak snaží film vyladit do detailu. Tik. Díky svému stylu vyprávění a zprostředkování pocitů z pobytu v Dunkirku, jsou herci jen postavami (bohužel bez jakéhokoliv pozadí). Ťak. Emocionální dopad tam prostě není tak silný a chvílemi opakování scén zdržuje. Tik. Hudební složka, podkres, všechno perfektní. Ťak. Jsem velice zvědav, do jaké míry hype okolo filmu v budoucnu přejde ve skutečnou úctu i mimo IMAX kino. Tik. Za mě Nolan natočil opět do puntíku to, co chtěl, bohužel tentokrát pro mě nepřekonal sám sebe. Ťak. PS: všimněte si, kdy skončí tikání ve filmu PPS: kolik by jste řekli, že těch vojáků na pláži bylo, kdyby to ve filmu nezaznělo?;) (21.07.2017)

Těšil jsem se na dobrý válečný film, dostal jsem něco ještě lepšího. Dunkerk je totiž především velmi mazaný válečný film, vyprávěný stylem, který z už tak napínavého příběhu dělá ještě napínavější a od začátku do konce velmi vypjatou podívanou. Je ambiciózní a působivý a přitom není tak zbytečně nafoukaný jako třeba Interstellar. Také střídmá stopáž mu sluší. Melancholická nálada ve stylu Tenké červené linie se tu mísí s vyzněním Příliš vzdáleného mostu, každá epizoda má svůj smysl a divák má radost, když se střípky toho malého velkého dramatu jeden po druhém postupně skládají k sobě. Po nějakém čase se mi opravdu líbila i takřka nepřetržitě hrající a velmi netradiční hudba Hanse Zimmera. (19.07.2017)