Chvilky

Naprosto skvělá Jenovéfa Boková, dobře odpozorované dialogy a situace, adekvátní název, náběh na Formanovo vidění světa... a přesto tomu něco chybělo. Rozjezd byl sice parádní, ale s blížícím se koncem ta sonda do života mladé, ještě nevybouřené a svým okolím neustále shazované ženy už pomalu ztrácela dech. +++ Při druhém zhlédnutí jsem si všimla jistých podobností s filmem Indiánské léto, který mám moc ráda. Chvilky však v mých očích jeho kvalit úplně nedosahují. (65%) (05.12.2020)

Tak nějak jsem nepochopil, co tím tvůrci chtěli říct a upřímně, mě to ani moc netrápí. Nemá smysl hledat něco, co tam za mě není, a to jsem byl hodně trpělivý. V určitým věku a životní fázi by měl člověk pochopit, že se nemůže nechat vláčet jenom pocity a náladami. Musí proto, aby se cítil lépe, taky něco udělat. Hezký pohled do „ženského“ vidění světa ala „nic se neděje a já nevím“……Vlastně se jí nic tak strašnýho neděje, jenom neumí být sama se sebou. (07.11.2020)

ZA JÍDLO PŘED OBĚDEM NIC NECHCI. Civilní klubový film a trochu repetitivní vztahovka, v níž s hlavní hrdinkou nikdo nemluví, jen vede monology a tím pádem to vypadá, že na ní nikomu nezáleží. Je to přemýšlivé a pomalé, ale také zajímavé. Nepouštějte se prosím do sféry věštění (protože do každé lidské činnosti, která má být kvalitní, musíte vložit veškerou energii), radši se snažte ten film vnímat a trochu mu vyjít vstříc. Až na poněkud kvapný konec (hrdinka má být nad věcí?) jsem relativně spokojen. 70%. (26.11.2020)

"Anežko co potřebujete? Každý něco potřebuje… Co potřebujte, abyste mohla cítit své potřeby?" Chvilky, které stráví studentka Anežka u psycholožky, patří za mě mezi nejsilnější momenty tohoto jinak docela těžko stravitelného filmu, Sice tu dotyčná ze sebe není schopna vydat ani slovo, divák sledující všechny ty předchozí Anežčiny "chvilky" (nevyžádané rady, které je dotyčná nucena přijímat od jednotlivých členů rodiny, nepříliš utěšený milostný život, obětavá péče o babičku i psychicky nemocnou matku) však tomuto mlčení i docela rozumí. Čemu ale moc nerozumí je, co bylo či je příčinou všech těchto toxických "chvilek". Ve finále to v člověku vyvolává pocity bezvýchodnosti a beznaděje. Jenovefa Boková tuhle bezvýchodnost a beznaděj ztvárnila skvěle. Ale to mi v tomto případě na víc než na 3 hvězdičky nestačí (08.07.2022)

Vidím, že režisérka natočila před pěti lety studentský film se stejným jménem, tak se pouštím do sféry dedukcí a tipuju, že tenhle scénář od té doby pilovala, každé slovo vyvážila zlatem, a vložila do toho veškerou energii. Což může být dobře, ale tady není - tomu filmu chybí nějaký plynulost a přesvědčivost, každé slovo čpí záměrem. Jako příklad jde uvést, že dcera s psychicky narušenou mámou je překvapená, když po ní máma chce, aby si ruce utřela do konkrétního ručníku, ačkoliv jde zjevně o její zvyk. Jde o jasnou ukázku toho, že svět filmu neexistoval před jeho začátkem a postavy nemají žádnou paměť. U filmu, který by zjevně chtěl být tak moc intimní a ze života, to je problém. Místy jsem se nahlas smál lopotné snaze dialogů obsáhnout toho tolik najednou a brutálně mlátit diváka do hlavy jemnými nuancemi a dvojsmysly, aniž by fungovala elementární logika. Je to přemyšlené a nedomyšlené zároveň. A navrch to nemá bohužel sebemenší cit na to, jak lidi mluví (když začne kamioňák náhodně přepínat mezi dlaždičskou mluvou a improvizovanou poezií, je to fakt wtf), aniž by z tohohle zcizení něco vytěžil. Celou dobu se to pohybuje v jakémsi limbu ne dost silné tragédie a ne dost přesvědčivého dramatu. (11.01.2019)