Mazací hlava

Režiséru Davidovi Lynchi se přes velké obtíže snažím vyhnout. Dnes jsem ale již neodolal a na mnoho doporučení jsem zhlédl jeden z jeho snímků, který mě zaujal především tím, že jeho mnozí obdivovatelé právě tento film nemají v oblibě, ale i tím, že David je na tento snímek nejvíce pyšný a jak trnitá cesta vedla k jeho vzniku a prosazení ve světové kinematografii. Moje pocity z prvního seznámení s Lynchem nejdou příliš popsat. Předčít očekávání jednoho z nejkontroverznějších filmů je téměř neuskutečnitelné, přesto se mu to podařilo. Po první scéně jsem čekal surrealistický snímek ve smyslu ponurejšího Andaluského psa, ale zařazení do žánru Fantasy / Drama / Horor je absolutně mimo. Jakýkoli žánr je pro tento film mimo, neboť si vytvořil svoji vlastní filmovou odnož. Již po scéně s kuřetem jsem věděl, že se mám na co těšit. Zdánlivě bezdějový obsah je podán tak psychedelickou atmosférou, vytvářenou především černobílou verzí, "hudbou", což je zničující bzučení / fičení větru střídané s kontrastní jazzovou oddechovkou a především dokonale zahranou hlavní rolí, Nanceho posmutnělý výraz po celou stopáž jen umocňuje výsledný podivný pocit z celého "filmu". Velmi povedeně zpracované zohavené dítě, a to i v závěru, bych vyzdvihl spolu s tak mrazivým úsměvem Allena Josepha, který byl podobně děsivý, jako iluze úšklebku Henryho v posteli při šťouchání do jeho manželky. Zdánlivě oddělené scény vytvářejí jakýsi příběh, jehož smysl si ale musí každý najít sám. Existuje totiž takové množství cest a point, že zkrátka nelze zjistit, jak to měl vlastně David na mysli. I přes to, že se na tento bizarní snímek již mnohokrát pravěpodobně nepodívám, do TOPky si ho zařadit musím, neboť tento nepříliš pochopený snímek si dle mého názoru zaslouží větší pozornost. Pocity po naskočení titulek se dají přirovnat k Requiem za sen. Svíravý špatný pocit, ať jste měli před začátkem jakoukoli náladu, po zhlédnutí je zaručená skleslá, pochmurná, přemýšlivá nálada, dokazující především Lynchův výrok na tímto snímkem: Eraserhead nevychází z hlavy, ale z břicha. Filmy hodnotím podle toho, jak silný ve Vás zanechal pocit, byť je jakýkoli, tudíž tento unikát by měl tedy dostat šest hvězd. In heaven, everything is fine... Vítejte ve světě tvorby Davida Lynche, kde i záběr na topení je psychotický. 100% (18.06.2012)

Poprvé se mi při filmu stalo, že jsem zařval. Ne, tak to nemyslím, ale zaječel jsem rovnou dvakrát. Občas jsem však měl pocit, že k prvnímu významu tohoto dvojsmyslu bylo blízko. Lynch je zvláštní a dosti kontroverzní režisér/umělec, docela ho uznávám, jeho kraťasy mi však moc neříkají, celovečerní filmy se mi líbily víc. Samozřejmě nebudu předstírat, že jsem tuto šílenost (doslova) plně pochopil, ale analyzovat ji rozumem je podle mě chyba. Podle mě Lynch surrealisticky zobrazuje svá traumata ze života (např. o jeho dceři), ale nějak poskládat dohromady jsem si to ve své vlastní palici nedokázal. Znovu bych se na ten film nepodíval, docela jsem ho rozdýchával (zařval jsem právě u záběru na osypané dítě a ještě nějakou halucinaci, nejspíš kvůli nervovému rozpoložení), ale jen během dne a neotevřelo mi to žádnou překonanou fóbii. Možná proto, že jsem prostě moc mladý a nemám zkušenosti s dětmi nebo životem podobnému Henryho Spencera. (12.10.2016)

První plnohodnotný pokus Davida Lynche o jakýsi filmový příběh. Ale jo, bylo to pro mě paradoxně ohromně příjemné sledovat, děťátko bylo úžasně roztomilé a pouť do jeho vnitřních sfér bytí pak byla ještě o něco hezčí. Tyto světlé body však sráží fakt, že je to opět takřka nekoukatelné. Poslední půlhodinka je hrozná nuda a nekonečné statické záběry mě nutily přemýšlet, jestli mi opravdu stojí za to, ztrácet takto hloupě svůj volný čas. Nepřekousnu ani díry ve scénáři (někdy až 10 minutové :-) ) a ani celkovou nesmyslnost. (30.03.2006)

Lynch se neubírá klasickým směrem, kdy film musí mít logiku, racionálnost a určité zdůvodnění proč vlastně exituje. Proto je jeho tvorba tak blízká surrealistickému směru - jde jen o náhodné nahazování námětů a prvků a rozvíjení příběhu do mnoha snových až halucinogenních linií... Proto není třeba hledat nějaké zběsilé teorie, které vysvětlí do puntíku proč se dělají z hlav tužky, proč kuře najednou oživne, proč má žena z radiátoru kotlety... Jde jen o proud myšlenek a vizí, které měl Lynch v hlavě a které se mu (opět) podařilo svérázně zobrazit na plátně. Jeho depresivní atmosféra omámí hned po pár minutách filmu, zvukový repertoár nejrůznějších industriálních a fabrikových ruchů vás nenechá oddechnout ani na jediném místě a určitě si ani minutu neoddechnete, protože ve filmu není žádné místo na uvolnění, ticho, či klid... Film přece nemusí být pouze krásný, pateticky vyfabulovaný příběh... Pro mě srdcová záležitost, jeden z nejosobitějších a nejlepších Lynchových filmů. Je to deprese, to ano, ale perfektně udělaná! (07.09.2006)

Film by se dal použít v psychiatrických léčebnách a odvykacích zařízení ke kontrole správné medikace. Z té hudby budu mít duševní potíže ještě dlouho a z těch prapodivných tvorů noční můry a potíže žaludeční. Zajímalo by mě, jestli Lynch během dlouhého natáčení sám nezapomněl co tím vlastně myslel. No, každý v tom patrně uvidí to, co jeho samotného nejvíc tíží a co se mu aktuálně honí hlavou. Hm, takže teď si to svoje vysvětlení budu muset nechat pro sebe, stejně jako autor. (10.06.2011)