Pahorek

Tohle je kárný tábor, tohle je pahorek a jestli nechcete vypustit duši na jeho vrcholu, koukejte poslouchat! Jasné?! JASNÉ?!!! ___ Poslouchat rozkazy. Poslouchat rozkazy a nehledět na jejich nesplnitelnost. Dezertéři, zloději, zbabělci a slaboši – pěkná sebranka. Co se z nich stane během následujících dní? Zocelení muži, zcela věrní své vlasti či pološílené trosky?___ Z lidí, kteří mají plnou hubu keců a přitom si nevidí na špičku nosu, mi vstávají chlupy na zátylku. V Pahorku jsou hned dva takoví a co je na nich nejhorší – mají pravomoc buzerovat své podřízené. Ty oslovují výhradně zvýšeným hlasem plným pohrdání. Copak na to mají právo, takhle deptat muže, kteří se prohřešili pouze snahou nezcvoknout z na hlavu postavené války? Jistěže ne, ale koho to zajímá? Kdo je vyslyší, kdo ví, k čemu dochází „za zdí“?___ Pahorek nemá zápletku v obvyklém slova smyslu. Vychází z faktu, že britské kárné tábory strašily své svěřence hromadou písku. Asi pětimetrovou hromadou písku, jejíž zdolání vypadá jako hračka. Nikoliv, běháte-li nahoru a dolů s plnou výzbrojí, v tom největším vedru, kdy vám slunce seškvařuje kůži. Člověk si až říká – raději schytat kulku na frontě než tohle. Lumetovi se za vydatné pomoci kamery Oswalda Morrise a herců, jež si jistě vytrpěli své, daří přenést na diváka část z nepředstavitelné fyzické a psychické zátěže. Nelidské zacházení s vězni a po většinu filmu ani náznak naděje ve změnu k lepšímu u mne vyvolávalo krajně nepříjemné pocity, o pár řádů převyšující zážitek z jiných, subtilněji zaměřených „vězeňských“ dramat. Scénář (nepřekvapivě podle divadelní hry) slovy neplýtvá. Buď jde o monolog kódového označení „buzerace“, či o dialogy, jež stejně nic neřeší a prohlubují celkovou beznaděj. Potěšující je snaha nekritizovat armádu jako instituci (neboť ta občas slouží svému účelu), nýbrž jednotlivce. Na Pahorku mě mrzí jenom tři věci. Bohužel právě ony tvoří neproniknutelnou bariéru mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. 1. Až do absurdně vypjatého finále jsem se nemohl zbavit dojmu, že by celý snímek bylo možné zhustit do nějakých osmdesáti minut. 2. Nepříjemnost neúnosných teplot by lépe vynikla v barevném formátu. 3. Vzniknout Pahorek o dva roky později a nebýt vázán původní divadelní hrou, mohly by být hrany některých již tak nepříjemných buzerkeců výrazně přiostřeny (po Kdo se bojí Virginie Wolfoové padla v této oblasti spousta tabu). 85% Zajímavé komentáře: Radek99, genetique (17.02.2009)

Připadalo mi to docela dobrý, ale díval jsem se na to v hospodě, kde do toho neustále nějakej militantní důchodce řval, že za komunistů stály cigára 3,60 a podobný "zajímavý" informace, takže mi muj kulturní zážitek dost pokazil. Možná to někde zkusim sehnat a podívat se na to znovu v klidu. Zatim dávám 3 hvězdičky. update 6.2. 2015: Netušil jsem, že to bude trvat 7 let, než se na to podívám doma v klidu. Takže po druhym zhlédnutí zvyšuju hodnocení na 4 hvězdy. (07.01.2008)

Dejte britským vojákům s kárnými prohřešky vybrat, jestli dosáhnout vrcholu poblíž Venušina pahorku, nebo denně zdolávat ten písečný uprostřed žhavé Libye. Schválně, čemu dají přednost.. Lumetova klasika poukazující na to, že není nic opojnějšího, než moc nad jedincem, obzvláště v nepravých rukou.. Buzerace, řev, poklus a zase buzerace - atributy pozvolna gradujícího snímku s překvapivou pointou a nádechem absurdna, kdy kárný tábor zaměřený na utužení disciplíny připomíná s blížícím se koncem cirkus bez principála i subordinace. Mimochodem, přes obrazovku to lepkavé vedro na člověka úplně sálá - ani se Connerymu nedivím, že chodil s pískem jen 1 x denně.. (02.05.2012)

Touha vzbouřit se proti útlaku je z tohoto filmu cítit ještě mnohem víc než z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Ale i ty podmínky jsou zde horší. Děj je vcelku poutavý, herecké výkony výborné a utlačovaní si diváka brzo získají nejen na svou stranu, ale i na stejnou pocitovou vlnu. Ano, závěr filmu mě naprosto vtáhl do sebe a taky bych nejradši Williamse zmlátil neohlížeje se na fakt, že to později bude přitěžující okolnost. Trochu mi vadil ten docela uříznutý konec + velice proměnlivé chování seržanta. (07.07.2008)

Vynikající klasické válečné drama Sidneyho Lumeta je film skrývající v sobě několik rovnocenných významových rovin. Předně je silným demýtizačním válečným snímkem, jelikož většina filmů zobrazujících 2. světovou válku tento konflikt reflektuje čistě černobíle - kladnými hrdiny jsou spojenci a zápornými vždy vojáci Osy. Tím, že děj filmu se neodehrává přímo uvnitř válečného konfliktu, na frontě či v její blízkosti, ba ani v týlu pod správou německých či japonských okupačních vojsk, ale v jakémsi odříznutém, homogenně izolovaném a uzavřeném prostoru trestaneckého britského tábora, dochází k mírnému sémantickému posunu - negativními hrdiny se stávají dozorci britské armády. A to už je druhá, zřejmě významnější rovina filmu - obrazově velmi silná úvaha nad smysluplností subordinace uvnitř uzavřeného systému a nad nezbytností její neustálé kontroly, pokud se kontrolní mechanismy ponechají pouze v řádu systému samého, lidský faktor tu má velmi kontroverzní roli, neboť v sobě obsahuje to, čemu Freud říká ID, někteří sociologové malý fašista a jiní obecně zvíře v nás - člověk má často v sobě tendence své postavení v systému utvrzovat a posilovat neadekvátními prostředky, týkající se mnohdy agresivity a násilí... Symbolická postava seržanta Williamse (jakési obdoby Formanovy vrchní sestry Flatcherové či podobných zrůd z dalších, již čistě vězeňských dramat západní kinematografie) a proti němu stojící Joe Roberts - voják odsouzený za zbabělost, což je absurdní pojmenování pro hrdinství vzepřít se nesmyslnému rozkazu a porušit železná pravidla subordinace, základu, na kterém stojí celý systém... Symbolický je i pahorek uprostřed tábora, jehož přítomnost je především psychologická...kdo se přestane bát jeho, přestane se bát i hrůz panujícího absurdního status quo... Sidney Lumet natočil velký film o síle lidského ducha a principech zneužívání moci, který časem neztratil nic ze své působnosti... (07.01.2008)