Moulin Rouge

Nestává se moc často, že by mi nějaký film naprosto vyrazil dech a navíc abych hltal každou jeho minutu, přestože de facto vím jak dopadne. Moulin Rouge! se to podařilo. Tomuhle dílu opravdu nemám co vytknout, leda tak kýčovitost a extravaganci (než si na ně člověk zpočátku zvykne), ale i ty patří k této "pompézní a velkolepé" podívané, kterou řadím k nejlepším filmům, co jsem kdy viděl (z muzikálů to bude nejspíš moje number one). Krásné, strhující, dojemné. A ta hudba...Moje TOP 10. (28.03.2010)

Po prvním podívání jsem si říkal, kde všichni berou tak vysoká hodnocení. Asi jsem neměl náladu nebo jiné starosti a tak jsem nechápal tento netradiční muzikál. Na podruhé to bylo jiné. Od prvního záběru, kdy se roztáhla opona, hudba začala hrát a kamera vjela do jiného světa než který znám. Pomalý depresivní úvod byl jen začátkem, poté mě začala mlít obrovská kola Moulin rouge, která drtila mojí čelist, mé oči a uši. Svět pařížské smetánky plný hudby, barev, krásných žen a tance. Sledujete perfektního Ewana McGregora, který dychtí po lásce. Až svou lásku, ztělesněnou Nicole Kidman, potká jako by se zastavil čas. Hudba proudí a vy jen s otevřenýma očima začínáte více a více milovat tento svět ... Zbylých 120 minut je natolik úchvatných a hudebně dokonalých, že s radostí a pokorou prohlašuji Moulin rouge za nejlepší muzikál minimálně posledních 10(20 ... 50 :))) let. Hudebně je tento film opravdu z jiné galaxie. Nespočetně písniček nejen z 90-tých let, ale také něco z 80 a 70 let. To potěší každého fanouška a milovníka hudby. Spojení událostí a hudby je ukázkou neskutečně pevné a citlivé ruky Baze Luhrman. Škoda, že takhle nenatočil i Romea a Julii. Herci jsou vybráni s přesností a jsou úchvatní do jednoho (ať žije Jim Broadbent!). Jsou díla, která ve vás možná nevyrostou po prvním shlédnutí, ale ty které to zvládnou ve druhém jsou možná i mnohem lepší... Koho nezamrazí při Show must go on není podle mě člověk. (30.12.2006)

Tunu cukru, medu a kýče povařte s paletou nekřiklavějších barev šíleného malíře na LSD, přidejte kolekci největších milostných šlágrů moderní populární hudby, dva herce, kteří pějí jak slavíci a mezi kterými to jiskří silou atomové elektrárny, neskutečně banální, telenovelový příběh, geniální choreografii a režii, všechno pomíchejte tempem epileptického šílence... s trochou štěstí byste měli dostat omáčku tak lahodnou a sladkou, že spolehlivě zalepí hubu i kovaným cynikům. Moulin Rouge... nedokážu si vysvětlit jak to mohl Baz natočit... Ale je to jedno... Becasue we CAN CAN CAN...zhlédnout výsledek! Kdo neviděl, opravdu nepochopí 100% (-mimochodem, vřele doporučuji dvoudiskovou edici na DVD, druhy disk obsahuje neuvěřitelné množství bonusů, pro obdivovatele tohohle filmu povinnost) (18.06.2006)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)

Ty vole, co jako k tomuto napsat? Že si ta zrzatá hydra zdechnout zas(ou)loužila? Či že pokud bych spatřil tuto fíčárnu před tím, než jsem si párkrát zapotloukal po Paříži, nejspíš bych tam nechtěl jet ani za zlatýho kňoura? Možná takto: život, ve vší jeho nádheře i utrpení, dostává v konečné fázi mat. Je na každém z nás, náhodných shlucích proteinů, postavit se ku vlastnímu zániku hrdě, čelem a - bohužel - učinit tak jen jednou a naposledy. Obranou není ani krása, ani láska, ba ani pokřik náboženských říkanek. Inu tedy mějme onu odvahu, vlastní snad jen těm téměř dokonalým, odejít se ctí a úsměvem a zároveň ztratit svou strukturu teprve tehdy, kdy to bude nezbytně nutné, nikdy však dříve! Snad poté roztáhneme křídla fantazie a definitivně zvítězíme nad hmotou.....Kýč všech kýčů velitel. Ovšem svůj účel před lety splnil, poplakala si a pak spustila gaťky. Dneska bych to už vážně nepouštěl! (14.08.2012)