Suvenýr

(35/2023) / Vcelku chápem, že veľa ľuďom sa film zdá prázdny a úmorný. Ono totižto vyžaduje aktívny vstup od diváka. Ja som sa od začiatku cítil pohltený a emócie síce nie prvoplánové, sú tam a sú naozaj silné. Toxický vzťah, coming of age, životné smerovanie. Silné témy. Ja som maximálne ukojený, emočne aj filmovo. (9/10) (10.05.2023)

Pro mě filmové zjevení. Po takové spoustě let člověk není úplně připravený, že by od filmového média dostal ještě úplně novou, a k tomu uhrančivě vysokou, kvalitu toho, jak citlivě se film může dotýkat života a sebereflexe, o to umocněnější, že svůj studentský život, svoji pozici v rodině venkovských aristokratů, svoje polapení v nesymetrickém, leč fascinujícím a silně, ale ne nutně zhoubně formativním vztahu s výrazně starším, inteligentním, křehkým i arogantním mužem pochybné existence a svůj v nejistotách dospívání a zrání se formující vztah k filmové tvorbě a možnostem i k filmovým institucím tu v prostředí londýnských intelektuálů 80. let s odstupem tří dekád reflektuje úspěšná osobitá filmová režisérka. A přitom, a to je na tom celém naprosto zásadní, zůstává její filmový počin plnohodnotně vyváženým, intelektuálně nepřetíženým, smyslově a esteticky vrcholně uspokojivým, pokorně krásným vyprávěcím uměním. Není to biografie, není to terapie, není to analýza ani zfilmovaný deníček, je to svrchovaný, divácky vstřícný, vysoce citlivý, nádherně nasnímaný, zahraný i zrežírovaný krásný film. *** Strhující je i obsazení: Joanna Hogg se od dětství přátelila se svou vrstevnicí Tildou Swinton, na filmové škole byly spolužačky a zůstávají celoživotně dobrými přítelkyněmi. Dcera Tildy Swinton, Honor, je kmotřenkou Joanny Hogg. Vznikla tak unikátní příležitost obsadit ty dvě do rolí mladé studentky Joanny či spíše jejího alterega  Julii a její matky. Honor si dokonce nastudovala deníky, které si tehdy Joanna jako studentka vedla. A ocenila jsem i to, že matka ve filmu dlouho zůstává nenápadně upozaděna, aby pak sehrála svoji klíčovou roli, jak už je tak údělem dobrých matek, a že to Joannu nestrhlo k tomu dát jí více prostoru a zviditelnění jen proto, že ji hraje Tilda Swinton. *** Během přijímaček postava Julii ve filmu vysvětluje profesorům svůj záměr, že při natáčení svého filmu z dělnického prostředí zahnívajícího maloměsta by ráda vycházela ze skutečných reálií a sledovala skutečné osoby, ale že nechce natáčet dokument, nýbrž reálné poklady použít k vytvoření nových postav, které by lépe odpovídaly jejímu pojetí.  Něco takového se děje i ve filmu, který sledujeme. *** A mimochodem, osmdesátkový soundtrack je tu naprosto fantastický. *** Výjimečná dvojprojekce celého diptychu byla fantasticky připravená v Bio Oko v rámci cyklu Girl Power, můj velký dík patří hlavně Anně Krejčířové za vtahující představení výjimečného díla i osobnosti Joanny Hogg. A samozřejmě Tereze D., že mě tam vytáhla. *~ (22.09.2023)

Na základě předchozí tvorby patří Joanna Hogg mezi moje nejoblíbenější tvůrce, ale The Souvenir ve mně od začátku vzbuzoval... asi ne přímo nepříjemný, ale přesto pocit, že si z jeho zhlédnutí odnesu jen negativní vjemy. Dala jsem mu ultimátum půl hodiny do mě zaseknout háček, ale nestalo se. Vím, že to je nefér, protože některé filmy teprve úplně celé dávají smysl, ale taky odmítám trpět až do konce v naději, že se něco změní, riskovala bych spíš to, že Joanna v mých očích klesne, což nechci. Možná je to tak osobní záležitost, že měla zůstat uvnitř. Tilda tam za tu dobu byla jenom v jedné krátké scéně, Honor ve mně nevzbudila žádný zájem a u Toma Burka jsem měla i problém si zapamatovat, jak vypadá, abych ho poznala v následující scéně. Takže bez dokoukání odcházím a teoreticky bych mohla říct, že se třeba někdy vrátím, ale nějak si nemyslím, že se to stane. (24.05.2022)

Držme se singuláru a film nazvěme "Vzpomínkou", přičemž ponechme i česky chápanou konotaci francouzského slova "Suvenýr" (kupujte než rozprodám, jak zpívá Jiří Suchý), tedy připomínku, upomínku, něco svázaného se vzpomínkou, vzpomínku spojenou s touhou, přáním, snem. Vzpomínka jako minulý děj modifikovaný osobou, která jím prošla. A film je vskutku jakýmsi induktorem (vlastních) vzpomínek, který máme (na onu dobu) všichni. Vzpomínky se v nás indukují bez ladu a skladu, v souladu s filmem i mimo něj, i mimoděk. Hlavní postava, Julie, je přitom spíše bezpohlavní, je to jakési "my", rozhodně ne "oni". Udržet tuto lini koherentní po celou dobu filmu je obtížné, ale Joanna Hoggová to zřejmě dokázala. (16.12.2023)

Intimní introspektivní pohled režisérky na její mládí počátkem osmdesátých let, kdy studovala na filmové škole, prožívala první lásku a tvořila svůj první film. Děj se odehrává v prostředí vyšší střední třídy, chování postav je kultivované, zdrženlivé a nevtíravé, jejich angličtina je noblesní. Film dostal název podle drobného portrétu Fragonarda, dalším suvenýrem je šátek, který se několikrát mihne dějem. Čtvrté dílo výrazově originální režisérky dokládá její rostoucí uměleckou zralost a je vysoce hodnoceno anglickou kritikou, jak je zřejmé z komentářů: https://www.slantmagazine.com/film/review-the-souvenir-is-a-knotty-trip-down-memory-lane/ https://www.eyeforfilm.co.uk/review/the-souvenir-2019-film-review-by-anne-katrin-titze https://www.bfi.org.uk/news-opinion/sight-sound-magazine/reviews-recommendations/souvenir-joanna-hogg-self-portrait-young-artist-1980s-london . Anketa Sound & Sight vyhodnotila dílo jako nejlepší film roku 2019: https://www.worldofreel.com/blog/2019/11/sight-amp-sound-names-the-souvenir-the-best-film-of-2019 (28.07.2019)