Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka
-
Surovost života a cynismus fantazie Vratislava Effenbergera
(pracovní název)
(více)
Surovost života a cynismus fantazie Vratislava Effenbergera
Vratislav Effenberger or Black Shark Hunting
Režie:
David JařabKamera:
Jakub HalousekHudba:
Jakub KudláčHrají:
Jakub Effenberger, Jan Švankmajer, František Dryje, Vasil Fridrich, Zdeněk Velen, Martin Pechlát, Hynek Chmelař, Marek Daniel, Jiří Černý, Jiří Maryško (více)Obsahy(1)
Vratislav Effenberger (1923-1986) je nejvýznamnější postavou českého poválečného surrealismu, básník a teoretik, jehož tvorba odráží svébytný přístup k realitě totalitního Československa, ale i nesmlouvavé postoje k celé euro-atlantické civilizaci. Po odchodu Toyen a Jindřicha Heislera do exilu a především po smrti nejvýznamnější osobnosti první fáze surrealismu Karla Teigeho, stává se vůdčí osobou, organizátorem, ale i reformátorem surrealistického hnutí u nás. Zároveň tuto sféru přesahuje svými postoji, které ho v sedmdesátých letech postaví po bok signatářů Charty 77. S hlavním proudem českého disentu však nesplynul, k jeho představitelům přistupoval vždy velice diferencovaně. Vratislav Effenberger patřil vedle Václava Černého, Jana Patočky či třeba Jiřího Koláře a dalších k nejvýraznějším osobnostem české kultury druhé poloviny 20. století, jeho dílo a jeho myšlenkový přínos české společnosti přesto byly po roce 1989 reflektovány jen velice sporadicky.
Třicet let od jeho smrti dovoluje podívat se na jeho tvorbu i osobní život s odstupem a dává i šanci ji vzhledem k novým kontextům docenit. Zároveň ještě stále žije řada nejbližších spolupracovníků a přátel Vratislava Effenbergera, kteří dokážou podat fundované svědectví o „realitě a poesii“ této neprávem opomíjené osobnosti. Součástí této šance je i jedinečný přístup k autentickým dobovým osobním materiálům a pozůstalosti Vratislava Effenbergera.
(Cinemart)
Videa (1)
Recenze (5)
Potenciál a ambice byly o tolik výš, že nedám ty smířlivé tři hvězdy. Nedokážu se vymanit tomu, jak moc normální ten film je, jak analogicky přímočaře přistupuje ke každé výzvě a uchopuje ji tím nejkonzervativnějším způsobem. Je to strašně strnulé, jakoby bez fantazie. Je to jako pozorovat na vesnickém divadle adaptaci nějaké Havlovy absurdní hry - parta nadšených důchodců a milých lidí simuluje, jak si představují subverzi. 5/10 ()
Velké zklamání a zmařená příležitost. Film by chtěl být portrét Effenbergera jakožto nonkonformní a inspirativní osobnosti druhé vlny českého surrealismu, ale není ničím. Selhává po všech stránkách. Pro někoho, kdo nikdy neslyšel o Vratislavu Effenbergerovi jakožto tvůrci zcela výjimečného a nového pojetí surrealismu (tzv. kritika reality skrze důraz na konkrétní iracionalitu), bude film zcela nesrozumitelný a protivný. Dramaturgicky je tam špatně snad úplně všechno. Místo akcentu na osobnost Effenbergera se film spíš obsesivně zabývá jakousi meta-hrou, a to způsobem jak inscenovat Effenbergerovy pozoruhodné scénáře, které vyšly ve svazku Surovost života a cynismus fantasie. Kdyby se film jmenoval tak,možná by dával větší smysl. Režisér jakoby vůbec nevnímal, že nejzajímavější by bylo nechat proti sobě v konfrontaci zaznít vzpomínky autorů, kteří se podíleli na tvorbě okruhu UDS, a současných surrealistů, kteří ten Effenbergerův odkaz také nějak rozvíjejí. A ukázat, že byl VE inspirativní hned pro několik generací, byť v mnohém jinak a mnohdy i protikladně. Místo toho zapojuje do hry hloupé herce, kteří hrají v toporných inscenacích, ze kterých se ani nepozná, proč vlastně jsou ty scénáře tak zábavné a jasnozřivě popisují úpadkovou epochu po roce 48. Následně pak přihlížíme úmorným debatám o jiné knize Effenbergera - Republiku a varlata, kde si mimo jiné autor bere na paškál Palacha a Hepnarovou, ale divák vůbec netuší proč se proboha mluví o tomto. V čem je přínos toho záhadného Effenbergera? Film v sobě nemá elementární jasno o čem chce vlastně hovořit a Jařab je režisér bez fantazie. Jediné co má trochu smysl jsou archivy Ludvíka Švába a výpověď Effenbergerova syna Jakuba. Navíc začít jaksi pozpátku, aniž by se něco řeklo o českém surrealismu obecně o Nezvalovi, Teigovi, Štyrském - to prostě je proti smyslu surrealistické kontinuity. ()
Mramor se jí studený. ()
Surrealistický dokument mixuje mluvící hlavy, spící hlavy, divadelní inscenaci a hrané scény podle Effenbergerových nerealizovaných scénářů. To všechno při střídání barevného materiálu a zašle působícího černobílého (který ovšem většinou není archivní). Tím vzniká podivuhodný tvar, který mě jako diváka udržoval ve střehu, přestože jsem u většiny vystupujících zjistil, kdo je kdo, až při závěrečných titulcích. Ani režisérovi to nedalo, aby nenarušil čtvrtou stěnu a nevlezl do záběru. Zvláštní zmínku si zaslouží i hudba Jakuba Kudláče, která se na atmosféře snímku podílí výraznou měrou. (Ale proč má film podtitul podle obrazu Evy Švankmajerové jsem nepochopil.) ()
Reklama