„Marečku, podejte mi pero!“

Keď sa na film pozeráte každý rok a niekedy aj dva krát, tu už s obľúbonosťou nebude niečo v poriadku. Síce sa tu ešte stále 'súdruhuje', ale tento tip humoru by obstál dnes a aj kedykoľvek v budúcnosti. Veľmi podarená generačná komédia, ktorá stavia najmä na pestrosti vlastností postáv, ktorých využitie hraničí s geniálnosťou. Postavy ako Hujer s rodinou, Plha a jeho rodičia to sú kulty. 100%. (10.05.2006)

Klasika, na kterou jsem se po dloooouhé době musela znovu podívat v rámci doplňování mezer v českém filmu (mnoho si pamatuju pouze z dětství a jen útržkovitě). Škoda že podobné filmy se netočí ještě dnes - filmy, které mají nápad a jsou skutečně vtipné a dobře zahrané.... ne ty vulgární a trapné rychlokvašky, kterých je dnes všude plno. Sovák byl třída, stejně tak Svěrák a ostatní. Pan profesor "Hrbolek" mě skutečně rozesmál :) ~(4,0★)~ (13.10.2015)

Cestu do hlbín duše obstarožného školákov v roku 1976 realizoval Oldřich Lipský podľa neskutočného scenára Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka. Stará dobrá klasika, snáď najlepšia komédia sedemdesiatych rokov. Nezabudnuteľné hlášky, výborné herecké obsadenie. Je až na počudovanie, že do toho išiel aj František Kovářík, rolou starého profesora. Keď som pozeral na jeho vek, nezostáva, než mu vystrúhať poklonu. Ten film je večný! (09.12.2012)

Není velkých a malých témat, jsou jen velcí a malí tvůrci, chtělo by se s nadsázkou zvolat při zhlížení klasické české veselohry, kterou také začala pronikat neopakovatelná poetika Cirmanů do naší národní kinematografie. Skeče a někdy i tříšť skečů, jak lze také charakterizovat tento kabaretizující přístup, tu tvoří přirozenou součást syžetu a zdánlivě diletantní cimrmanovské herectví Lipského režie organicky skládá s tím "kukátkovým" těch ostatních. Co divadla rozlučuje, to film spojuje - i tak lze charakterizovat Lipského úspěch. Přispívá k němu i to, že základem řetězu veseloherních scén je "vážné" - lépe by bylo říci věcné - téma. Dálkové studium pokročilejší střední generace se ukazuje jako zvlášť inspirativní. Podařilo-li se zvládnout tuto výchozí výzvu, přímo řetězce zlidovělých výroků a nezapomínaných scén, provázené výbuchy spontánního smíchu, připadají jako přirozené a jaksi spontánní vyznění toho všeho. Tato zdánlivá lehkost je neklamným znakem každého velkého umění. V tomto případě umění, které je jedním z vrcholů našeho hraného filmu vůbec, napříč jeho stoletou historií. (30.12.2007)

"Kam až sahají Hujerovi?" Führer všech konzervativců Václav Klaus svého času prohlásil, že Mareček je nejhorší český film (to mě nepřekvapilo - smysl pro humor a sympatie k liberální dvojici Svěrák-Smoljak jsou to poslední, z čeho bych Herr Klause podezíral). A v následném průzkumu veřejného mínění vyšlo najevo, že mu dramaticky klesla popularita u voličů (to mě naopak hodně překvapilo a byl to jeden z těch vzácných okamžiků, kdy jsem byl na Čechy hrdý). Poradci dali Velkému Reformátorovi na čepec a jeho další názory na téma film proto vyhřezly až v době, kdy byl historickým dopatřením zvolen prezidentem (nelíbil se mu třeba Shrek, věřili byste takové ignoranci?). Ale k Marečkovi. Co si budeme namlouvat, ten film samozřejmě pár chyb má. Iva Janžurová snad poprvé šlápla vedle a dobový kontext taky nesmažeme. Jenže to pozitivní, krásné a vtipné prostě převažuje. Tak třeba: nikdy u nás neexistoval hvězdný systém, takže skoro o každém českém filmu můžeme říct, že je "hvězdně obsazený". Ale zatímco jinde je to třeba jen z kosmetických důvodů, v této komedii má každý od Sováka až po Trégla v nejmenší roli co hrát, každý má svůj hvězdný výstup a pointu. A z každé druhé repliky vykrystalizovala "hláška". Vyšší index citovanosti mají z českých filmů jen Pelíšky. 80% (12.08.2005)