Benedetta

Schéma historické biografie, snažící se dopátrat pravdy o životě lesbické jeptišky Benedetty Carlini, Verhoevenovi slouží k analýze církevního mocenského modelu, v němž víra představuje pouze jeden z prostředků k přežití a udržení dominance. Film až do konce nedává jasnou odpověď, zda hrdinka opravdu komunikuje se svatými a disponuje mystickými schopnostmi, nebo jen dokáže využívat cizího strachu. Vzhledem k nemožnosti racionálního vysvětlení některých událostí zůstávají možné oba výklady. Hranice mezi skutečností a iluzemi nebo sny je neurčitá obdobně jako v Total Recall. K víře v nadpřirozeno se nizozemský filmař každopádně staví s cynickým humorem a smyslem pro groteskno. Obojí je patrné z režie mizanscény, pracující s estetikou rozporů a nejednoznačnosti, nebo ze skladby záběrů. Benedetta coby komplexní, ambivalentní ženská figura vzbuzuje střídavě sympatie i odpor. Svým přívržencům sice slibuje ochranu před morem, který ve velkém kosí italskou populaci, ale sleduje při tom hlavně vlastní uspokojení. Spása a vykoupení jsou jen iluzemi. Oproti slepě naslouchajícímu, vyděšenému a proto snadno zmanipulovatelnému davu navíc vidíme, že ochranu před infekcí nezajišťuje Ježíš, ale zavřené brány města. Žádné boží síly, prostě lockdown. Důvěryhodnou náboženskou postavu z ní vedle inteligence a charismatu dělají stigmata, která si způsobuje kusem střepu. Následně může určovat, co je boží vůle a vesele zneužívat toho, že si jazyk Boha každá z řeholnic interpretuje po svém. Pro Verhoevena náboženství není záležitostí vnitřního přesvědčení, ale kulturně, geograficky a historicky vymezeným fenoménem, který slouží momentálním biologickým potřebám a mocenským zájmům. Bohem lze odůvodnit cokoliv. Podobně účelově k duchovnu přistupují také další zástupci církve, jejichž pokrytectví Benedetta, ustupující ve druhé polovině filmu do pozadí, vlastním počínáním nasvěcuje. Po příjezdu nuncia se pak mění z postavy, která eticky diskutabilním způsobem zneužívala moci, v reprezentantku protisystémového vzdoru, využívající k emancipaci vlastního těla a sexuality. Boj o nadvládu, určující dynamiku vyprávění, je tak až do posledních minut nepředvídatelný a napínavý. Verhoeven tradičně nevynáší hodnotící soudy a nefandí žádné straně. Jen se sociologickým zájmem z odstupu znovu studuje, jak lehko – a jedno v jaké době – může být víra proměněna v nástroj ovládání a nakolik jsou hodnota a moc člověka závislé na konkrétní dějinné situaci. 85% (21.12.2021)

Nápaditý filmař Paul Verhoeven byl vždycky prasátko a dřevěná (dobře opracovaná) soška Panny Marie nabízí různé možnosti. V Hollywoodu zanechal několik skvostných kultů i chytrých satir a možná s vědomím, že se blíží všechna ta pološílená společenská hnutí, pláchnul do své domoviny. Když se do toho (kdekoliv) téměř pokaždé obul, divák plesal radostí. V Evropě hned zaujal Černou knihou a i jeho další kousky stojí za pozornost. Tentokrát třiaosmdesátiletý (!) tvůrce nabízí cynický příběh odehrávající se v 17. století v klášteře v Toskánsku, do kterého vstupuje dívenka, která pocítila, že má k Bohu blíže než ostatní. V dospělosti, kdy postupně vnímáme zkorumpovanost církevního řádu, se sblíží s nespoutanou Bartolomeou a Verhoeven rozpoutá nejen tuhle lesbickou provokaci. Boří divácké představy o jednotlivých postavách a jejich morálce. Černý humor mu i v pokročilém věku nechybí, jeho drama je vtahující, energické a přesvědčivé, znovu se nebojí „vysmívat“ velkým tématům. Navíc je to celé umocněné skvělými herci, ať už jde o odvážnou Daphne Patakiu nebo Virginii Efiru. Prostě žádná senilní historická báchorka… (07.12.2021)

Podle traileru jsem očekávala téma lesbického sexu v klášteře. Byla jsem překvapená, že to má ještě daleko hlubší příběh, který se věnuje stigmatu, vizím a vlastně náboženským fanatismem. Začátek trochu pomalejší, ale pak se to rozjede (doslova). Vše tomu nasazuje korunu to, že je to natočené podle skutečných událostí, které se opravdu stali. Na konci jsem byla docela na pochybách a nevěděla jsem, kde v tomhle příběhu stojím, na jaké straně. Hrála to, nebo se jí to třeba ze začátku opravdu dělo? Musela jsem pak několika lidem vymluvit díru do hlavy. Takže jo, za mě super film, který mě vážně chytl. (30.08.2022)

Jsem člověk staré školy a proto stále ještě věřím, že film má člověku něco dát, přinést, poučit, přivést k zamyšlení, pobavit.  Upřímně jsem nucen říci, že jsem nenašel důvod vzniku Benedetty. A tak ve mně po skončení nezůstalo nic, maximálně jen musím uznat,  že si s tím tvůrci dali práci. A za to řemeslo dám 55%. (17.01.2024)

Benedetta strávila většinu života v Klášteře, teď ale krom Boha začala milovat i Bartolomeu… to, co zpočátku vypadá jako drama o zakázané lásce, se ve Verhoevenově režii mění v provokativní a nevypočitatelnou podívanou, která otevírá spoustu zajímavých témat a chytře manipuluje s divákem, jeho očekáváním i s tím, jak si zpracuje to, co se hrdinkám na plátně děje. Stejně odvážné, cynické, chytré a zábavné jako režisérovy jeho největší klasiky. (22.11.2021)