Osmá třída

SPOILERY Zase 3,5 a zase nevím, co s tím. Mám dát víc za to, že je to jeden z velmi mála filmů, který skutečně ukazuje realitu na střední/základní škole a nesnaží se přitom zalíbit cílovce (jako třeba Ten, kdo stojí v koutě nebo Umění zapadnout), nebo dát míň za to, že to má sice uvěřitelné dialogy, ale nezvládnutý scénář? On je celý film jako úvodní záběr - veskrze přirozeně působící, než vám dojde, že to má opravdu být video mladé teenagerky, která natáčí motivační vlogy na YouTube tím způsobem, že jen zapne kameru na počítači a mluví. Takové video se ale samo od sebe nebude zoomovat od hlavní hrdinky a ona edity nedělá, takže je efekt "jejího skutečného videa" viditelně umělý. Celé to realisticky pojednává o současné generaci teenagerů i starších dětí, spousta scén je naprosto trefně vedená a napsaná (nákupák, narozeninová oslava především...), ale jako celek nefunguje, jelikož všechna načrtnutá témata a hlavně Kaylinina situace jsou urychleně ukončené. Zpočátku jsem náhlé a nepředvídatelné ukončení dějových linií, které se zdály důležité, bral jako momentální fáze, přes které se Kayla musí dostat, jenže v závěru celá situace okolo ní skončí taktéž naprosto náhlým přívalem sebevědomí, které sice ano, vzniklo na základě toho, co jí říkal táta, ale opravdu jen na základě toho dostala sílu otevřeně kritizovat povrchní spolužačky, jít s Gabem na rande, rozpovídat se a nahradit zničený vzkaz od matky? Usmíření se s tátou do toho nepočítám, to bylo jasné a ze situace vzešlo naprosto přirozeně. Zbytek ale přijde jen tak, nic víc k němu nevede a přitom by mohlo a autentická atmosféra, při které jen vnímáme svět, by zůstala naprosto stejná. Zpětně mi to dělení na "fáze" (nebo třeba levely, to zní víc cool, když to je hlavně o tom, že introvertka chce být cool) tedy nesedí, jelikož nesouzní se závěrem a naopak, takže jedno z toho prostě mělo být jinak. Momentální happy end (s dvěma krátkými záběry z budoucnosti) je fajn, přerod z holky, která točí videa o tom, jak být sebevědomý, ale sama tomu nerozumí, na holku, která tomu už rozumí, je jasný už od začátku, ale osobně mě potěšil (protože to taky mohlo skončit ve stylu Welcome to the Dollhouse, což je film, který mám hodně rád, ale sem by se to prostě nehodilo) a hlavně se mi líbí veškerá ta jednotlivá autenticita. Ale celková autenticita tu je jen hrou na ní a já se s tím doposud nevypořádal. A teď jsem napsal dlouhý komentář, aby mi pomohl ujasnit si dojmy a já pořád nevím, jak hodnotit. Vyspal bych se na to, ale to už jsem udělal a nepomohlo to. Zatím u mě rozhodnou skvěle civilní herecké výkony a jedna skladba od Enyi, takže se přikloním, byť ne úplně rád, k vyššímu hodnocení a uvidím, jestli si to časem nerozmyslím. Jak rád píšu u těchto rozporuplných filmových zážitků - změnit hodnocení mi bude trvat jen pár vteřin. Slabé 4* (18.12.2023)

Označit tohle za komedii je cynický obchodní eufemismus, jehož nestoudná faleš při podávání přebarvené reality jen ještě lépe osvětluje, proč jsou na tom tyhle dnešní děti s vnímáním skutečnosti tak, jak jsou. *** Děsivě přesvědčivé, přesvědčivě zahrané drama ze života dnešních čtrnáctiletých školáků očima jednoho z nich. Vtahující kamera působivě a bez možnosti úniku zprostředkovává rozdílnost prožívání téže situace různými postavami, nutí diváka rozumět jejich nepříjemným, tísnivým vnitřním pocitům, tělesným i myšlenkovým pochodům a zároveň na dřeň vnímat tu zoufalou vyprázdněnost a marnost vztahování, sebehodnocení, sebeujišťování, když chybí reálné prožitky, zkušenosti, možnost pochopení a dorozumění, a když chybí i vědomí, že to hlavní, obsah, od něhož se to teprve má odvíjet, chybí - když je jen zpanikařelé zkoušení gest a frází bez kýžené odezvy, rostoucí nervozita, nejistota, obnaženost a tápání, stud, komunikační ochromenost a neprobořitelná samota. Nepříjemně dotíravě natočený alarmující film o digitální generaci středoškoláků a jejich digitální odtrženosti od čehokoli a všeho, o opuštěnosti, izolovanosti, bezradnosti. Film v závěru nabízí slabý náznak happy-endu pro ty, kteří ho tam chtějí spatřovat, ale při o fous hlubším uvážení je jasné, že zároveň nepřekládá žádný důvod, aby to dál nebylo už jenom horší. Těžko se ten prožitek vydýchává, zvlášť když sám režisér, jen o málo starší než děti, o kterých točil, přiznává, že těm dalším v řadě, o čtyři roky mladším, už úplně přestal rozumět i on. *~ (24.11.2019)

Film si nehraje vůbec na nic. Snaží se být reálný, co to jen jde. Je to místy dost cringe - stejně jako bejvaj samotní puberťáci - ale taky tísnivé a nepříjemné. Kamera se drží zuby nehty, mnohdy skoro až klaustrofobicky, hlavní hrdinky. Šikovně tak přenáší na diváka pocity úzkosti, které hlavní hrdinka zažívá. Dobrá festivalovka, kterou bych měl, být baculatá osmačka, jistojistě za modlu. (09.11.2020)

Exhibice opravdovosti nabalená na standardní příběh. Asi bych ocenil větší cit pro nuance - kdyby třeba hrdinka nebyla ultimátní loser, ale pevnější součást svého okolí. Jenže to by se pak psalo hůř a bylo by těžší tu holku udělat konvenčně sympatickou, o což se ten film bohužel pokouší. Abych ho plně docenil, musel by se téhle snahy vzdát a plně se ponořit sám do sebe - jestliže je okázalá autenticita prakticky jediná deviza filmu, mělo jí být podřízeno vše. Dokud zůstává základní klišé kostra o sympatické awkward holce, co nezapadá do svého okolí, je to pro mě jen "napůl". Je to určitě fajn film natočený s citem a empatií - ale volí hodně zkratek a vyhýbá se největším výzvám. Že je v důsledku dělaný z mindsetu dospělého, dokazuje, že ultimátní šťastný konec si představuje jako sžití s minulou generací, kdy je po umanutém odmítání přijat monolog otce, který má samozřejmě jen málo společného s realitou. Je to prostě taková příjemná hra na autenticitu, i když jde nakonec jen o autenticitu takovou, jak by si ji dospělý divák přál. (28.09.2018)