Ivana a Václav (E06)

Můžete mít peněz kolik chcete, ale když se děti nepovedou, budete stejně nešťastný. I když Strnad fňuká kudy chodí, jak si u něj nikdo nekoupí ani židli, nějak jsem mu to nežral. Stejně jako ty brekánky, který občas nahodil. Když nemá prachy,může prodat barák na Vinohradech a má vystaráno, ne? Jeho ženu vycucla rodina jak panicovo péro, takže z ní už zbyla jen prázdná schránka. Ale dokument skvělej. (01.02.2018)

Všechny tři části Strnadovejch jsou (ještě s nějakou minimální omáčkou navíc) řešený v samostatnym filmu, tak se tady nechci opakovat - díl po 35 letech je vlastně jen poslední třetinou filmu. Ivaně a Václavovi obrovsky fandim, stejně jako asi většina lidí, ani jim se ale problémy nevyhnuly - otázkou je, jak velkej podíl na tom má ta jejich workoholičnost. Osobně jsem se Martinově revoltě (v dílu po 20 letech) ani moc nedivil, když vyrůstal v rodině, kde rodiče na nic a na nikoho neměli nikdy moc čas a kde se všechno obětovalo práci (a když práce náhodou nebyla, tak se nějaká vymyslela), o to víc mě ale potěšilo letošní pokračování, ze kterýho je vidět, že dneska už je z Martina skvělej, pohodovej a pozitivně naladěnej kluk (jakej rozdíl oproti pesimistickýmu a škarohlídskýmu otci, co?), schopnej dokonce založení vlastní rodiny. Super, to pro mě byl obrovsky pozitivní moment. Naopak mrazení jsem měl z Václavovy a Ivaniny manželský krize vyústivší v odložení svatby jejich dcery (dyť už kurva měli i oznámení! A všechno kvůli jejím rodičům... To musela bejt docela pecka, teda) a taky v rozpad vztahu jejich nejstaršího syna - tolik k názoru, že když se rodiče rozvedou už s dospělejma dětma, tak to tolik nevadí. Tady to naštěstí rozvodem neskončilo, ale například z toho Václavova pro mě nesmyslně konfliktního a zbytečně ješitnýho předsvatebníího ultimáta "Já jsem řek, že na tu jejich svatbu nepudu, pokud neuvidim jejich rodiče. A teď si představte, že oni za mnou nepřišli. Tak já jsem si řek, že prostě ne", z toho mi fakt šel mráz po zádech. Stejně jako z poznámky směrem k Martinovi, když začínal s cykloservisem, typu "No on je spokojenej, řiká, že se má dobře, no. Ale kdyby si to uměl spočítat, tak by zjistil, že se dobře nemá" (trochu parafrázuju). Každopádně naopak k Václavově cti budiž počítáno to, že žít s dalším workoholikem, ještě k tomu s psychickou poruchou, to neni žádná legrace, a Václav to ustál - ustálo to i to manželství, kde se oba nakonec pořád maj evidentně rádi. A to je obdivuhodný, a i v rámci ME jde vlastně o podle mě ojedinělej případ, kdy to partnersky dopadlo vlastně dobře - o jedinou pozitivní vlaštovku, která se sice proletěla pár uragánama, omlátilo jí to o několik zdí a protáhlo pár kalužema, nakonec ale letí dál a je naděje, že v pořádku jednou i doletí. A naposled - Ivaně i Václavovi respekt za to, že jsou schopný s takhle intimní zpovědí jít ven. Protože soudit a hodnotit je je tak snadný... A tim, že dokument pustěj do světa, tu možnost bejt odsouzený dávaj každýmu; i to je pro mě obdivuhodný gesto. Stejně jako oni jsem ale i já přesvědčenej, že jejich příběh má sílu lidem ve vztazích pomáhat. (14.02.2018)

Těm dvěma jsem držela palce od začátku - jak rýsovali mezi plenami a byli nekonečně šťastní. Po letech je to teda ale pekelně semlelo. Nepochopila jsem dvě věci: 1. jak můžou mít dva tak šikovní a pracovití lidé 5 tak průměrných a zatím problémových dětí 2. jak se dá 25 let žít z prodeje židlí, kam nechodí žádní zákazníci. Ale jinak oceňuji otevřenost obou manželů a ochotu mluvit o svých problémech. I když na místě paní Třeštíkové bych ty slzavé scény s Václevem vynechala. (25.01.2018)

Uživit pět dětí, sebe a domácnost z obchodu, kam možná jen slunce chodí v poledne nakouknout a ještě ho tam musí Václav zlákat a pustit, to je asi dost těžké. Ale co... kdo židle má, aspoň bydlí :-) Osobně jsem pro vztah na celý život. No... snad se to tomuto páru už povede. Uvidíme. Apropo, bude se točit dál nebo je to definitivní konec? To možná nikdo neví. Nějak jsem se této odpovědi nedočkal nebo, pardon, snad nevšiml. Třeba po 45 letech? Je to asi nejen pro mne trochu depresivní, jak čas letí a co se dovede přihodit. Ale co, to je prostě život a toto jsou jedinečné dokumenty, které píše život a paní Helena se občas přitočí a točí. Děkuji paní Třeštíková! (29.01.2018)

Pro mě asi nejzajímavější série etud. Možná i proto, že díky takovému počtu dětí se v každé generaci dokumentu stále něco zajímavého děje. Díly jsou plné zvratů, náročných zkoušek a uvědomění. Nakonec se ale vše nějakým způsobem urovná. Na jednu stranu zjišťujeme, že i velká sedmičlenná rodina může fungovat a že když člověk opravdu chce, může dovést podnikání, v oboru který ho baví daleko. Na stranu druhou, úspěch je vždy jen povrchní záležitost. Nezúčastnění už nevidí náročnost soužití tolika lidí, stres ohledně splácení obrovského domu, problémy s nezvladatelným synem či obětování se podnikání, které nakonec nevyústí v přílišný zisk. Skoro mě zaráží, že promluvy o sebevraždě proběhly tak klidně a přímočaře. Stát se může všechno, proto bychom problémy kolem nás neměli podceňovat. I přes vše, co se událo, manželé zůstali spolu (v dobrém i ve zlém) a oba se shodují, že k sobě prostě patří. Krásný vývoj vztahu od mládí plného vizí, přes všední realitu, vychovávání a starosti s dětmi, až po uklidněné stáří. Hezky je také řečeno, že soužití dvou lidí není jen o lásce, ale především o porozumnění, kdy ten druhý ví, kdy toho prvního obejmout a podržet. (02.02.2018)