Děsivé dědictví

První hodinka nám nabídne hodně zvláštní propletenec rodinných vztahů, kdy jsem přemýšlel zda-li tento film vůbec má smysl považovat za horor. Druhá polovina ovšem hororovou zápletku skutečně přidává a musím říct že poslední minuty si člověk milující hororovou atmosféru alá Rosemary má děťátko vyloženě pošmákne. Poslední minuty jsem se přistihl že se opravdu bojím. Hereditary se může směle postavit vedle netradičních hororů jako Uteč nebo Ghost Stories, přestože překvapuje zase něčím trošku jiným, jedná se vyloženě o dílko, ke kterému se budu velmi rád opakovaně vracet a bude mě nutit jej zkoumat stále více do hloubky. 70% (07.09.2018)

Nejtěžší žánr ze všech se opět hlásí, tentokrát v podobě Děsivého dědictví. Tento horror je celovečerním debutem režiséra a scénáristy Ariho Astera a já mám pocit, že talent v něm je. Sice mu je teprve 32 let, je ale vidět, že má pevnou režísérskou ruku a ví co chce na plátně předvést. Jakmile jsem ale po recenzích adorující horror roku čekal strašnou pecku, zůstal jsem ve výsledku vlastně celkem zklamaný ale pořádně. Děsivé dědictví je sice horror ale ne klasický horror, který si divák pod tímto jménem představí. Chybí jakékoliv litry krve či lekačky a většina strašení vychází z chování postav a jejich vztahů. Ty postavy jsou napříč filmem tak psychicky v prdeli, že jim prostě ujedou nervy a jsou schopní na sebe řvát a nahlas říct co si o sobě myslí. Tento fakt je sice na jednu stranu fajn, na druhou stranu tím ale chybí navázání jakéhokoliv vztahu k postavám. Totiž takhle: Hlavní postavy tvoří čtyřčlenná rodina- matka výtvarnice, otec psychiatr, syn středoškolák a dcera, která je tak trošku jinde. Nejlépe ztvárněnou postavou je přitom matka v podání Toni Collette, která se několika scénami prořve. Na druhou stranu i když jde sice o starostlivou matku, občas se dá až žasnout nad tím jak se jako matka chová. Dá se dostatečně tvrdit, že na své vlastní děti vlastně kašle a jakmile začne jít do tuhého začne se najednou projevovat. Trpí však přitom psychickými záchvaty a divák si s ní těžko rozumí. Pak je tu otec v podání Gabriely Byrneho, který je sice výrazně sympatičtější, zato ale ne dost výrazný. Syn v podání Alexe Wollfa je na tom asi nejlíp, jelikož Wolff v několika scénách předvede, že na to má a především scéna kdy se zraní do krve je hrozně silná. A pak je tu ta malá, podivná dcera v podání Milly Shapiro, která je- zvláštní, děs nahánějící a velice iritující postava. Ten film je zvláštní, ale pořád řemeslně dostatečně zvládnutý. Navíc film postupným směřováním více řádí páku a i když je to co se na plátně občas objeví už opravdu moc, film vlastně perfektně utíká. Především konec kde vše do sebe zapadne (tedy skoro vše,pořád mi dvě věci po shlédnutí filmu nesedí) je na takové úrovní šílenosti, že si řeknete, že musel přijít z hlavy šílence... nebo génia. Občas sice objeví scény, které jsme mohli vidět i jinde, jsou ale natočeny tak zajímavým, neokoukaným způsobem, že vlastně také nenudí. Kamera je fajn, hudba pěkně duní.... po všech těch stránkách vlastně dobrý. Ty postavy jsou ale opravdu nesympatické a pořád jde o film, který je sice oukey ale myslím, že na to aby dokázal diváka udržet v sedačce na více shlédnutí, je prostě těžce uchopitelný a navíc především ke konci opravdu WTF. Pořád jsem se ale bavil, herecké výkony byli povedené (i přesto, že ty postavy jsou téměř nevýrazné) a hudba skvěle funguje do horroru. Horror roku sice z tohohle filmu není, je ale vidět, že horror zase uchopil někdo s jiným pohledem.... a nenudí se na to dívat. (20.07.2018)

(1001) (Budou spoilery.) Oceňuji VRSTEVNATOST filmu, mám teď nad čím přemýšlet. Nejvíc fascinující je to, jakým způsobem má Ari Aster absolutní kontrolu nad tím, co a jak vypráví. Jednou už jsem jinde psala, že nemám ráda, když tvůrci/umělci šíří svou vlastní nemoc skrz své dílo mezi své publikum. (Příklad: von Trier a Jack staví dům: osobní vnitřní boj umělce mezi megalomanií a pocitem totální vlastní nedůležitosti/zamindrákovanosti prorůstá do filmu jako odporný zčernalý nádor a výsledné umělecké dílo tak nenabízí žádné řešení, jenom metastázuje do každého, kdo se na film podívá.) Aster bere svoje velmi osobní a velmi bolestivé utrpení, prohlédne a prohmatá a procítí si ho ze všech stran a potom zkonstruuje film, ve kterém nikdy nic nemá pouze jeden význam. Když syn stojí v temné chodbě před pokojem svých rodičů, zezadu ho osvětlují blesky bouře, není mu vidět ve tmě do tváře a je z něj jenom hrozivá temná silueta, je to prvek půjčený z milionu hororů, kde děsivé děti dělají děsivé věci, aby to vypadalo děsivě, a v tuhle chvíli je to ve filmu i opodstatněné, protože on je původcem té mimo obraz slyšené bolesti, ale také on sám je oběť, nad kterou se stahují mraky. Zároveň je to poctivé hmatatelné rodinné drama, ve kterém by si každý zasloužil/potřeboval silné objetí, pochopení a nejspíš mnoho hodin terapie, a nic z toho bohužel nepřijde, protože jejich životy jsou ovládány loutkoherci, kteří jim píšou po zdech nekromantické invokace a monitorují a směrují každý jejich krok. A přestože všechno, co jsem právě popsala, zní jako skok do nejhlubší, nejsmrtelnější bažiny, tak se filmu povede skončit výsostně terapeuticky (a pořád věrně svému žánru). Provede nás peklem, ale skrz naskrz a pokračuje dál, za katarzí, nenechá nás uvíznout a utopit se. Je to film, kde záporák vyhraje a všechno skoční špatně, ale je to tak krásné, tak samozřejmé a tak osvobozující. Chci, aby takhle fungovaly všechny moderní horory, nechci nutně napsat, že by "měly znamenat i něco víc", protože to by měly snad všechny filmy, ne, ale rozhodně chci, aby byly pořádné a podvratné. (James Wan si může jít trhnout nohou.) Představte si, že jste herec, a někdo vám nabídne takovýhle scénář. To musí být absolutní blaho. Myslím si, že jak Toni Collette, tak Alex Wolff si zasloužili minimálně nominaci na Oscara. ♥ (22.12.2019)

║Rozpočet $10miliónov║Tržby USA $44,069,456║Tržby Celosvetovo $81,301,558▐ Tržby za predaj Blu-ray v USA $2,618,650║ Tržby za predaj DVD v USA $1,907,018 ║ Komorne pojatý horor, ktorý si ide svojím tempom a nenútene sa dostáva pod kožu. Malá Charlie je už sama o sebe dosť slušné psycho. Miestami slušná depka, či dusná atmosféra. Trošku sa s tým ešte vyhrať a mohla to byť aj kultová delikatesa ale v dnešnej dobe aj tak dosť dobrá práca. /75%/ (15.11.2018)

Chápu, že úvodní hodina bez hektičtějších momentů, sázející spíše na rodinné drama než na napínavý horror, má lépe vtáhnout do děje a hlavně seznámit diváka s postavami, mě ale expozičně uspávala. Po scéně se sklenicí se nicméně šlápne na ten správný atmosférický pedál a finále je vyloženě psychedelické. Konec světa nepřijde se srážkou s asteroidem, výbuchem supervulkánu ani po erupcích na Slunci, ale přesně po tomhle. Fakt strašidelný, pokud věříte. (21.07.2018)