Sladký ničema

nádherný film, páči sa mi už to samotné spracovanie, akoby fiktívny dokument, a vôbec nie je podstatné, či nejaký Emmet Ray existoval, alebo je to len výplod Woodyho predstavivosti, pretože sledovať príhody a životné cesty takej výstrednej postavičky navyše v podaní skvelého Seana Penn, ktorému čo sa hereckých výkonov na păty šliape úžasná nemá Hattie a v spojení s nádhernou swingovou hudbou je jednoducho nádhera, krásny filmový zážitok (19.09.2005)

Po Virgilovi ze Seber prachy a zmiz a Zeligovi si Allen dal dalsi dokumentarne ladenej film a zase o vymysleny postave. Takze opet nechybi par prostrihu na rozhovory, mimo jine se samotnym Allenem, kterej jinak ve filmu nehraje. Pribeh je tentokrat podavanej formou historek, takze je to ve stylu "Povida se, ze Emmet jednou..." a vidime tu historku, ale i pres to se film na jednotlivy sceny nerozpada a i kdyz to diky tomuhle obcas poskoci v deji, vetsinou jde vypraveni hezky za sebou. A i kdyz to je hlavne drama, nechybi komicky momenty a celej film svizne odsejpa v takovym pohodovym duchu. K cemuz taky prispiva paradni hudba a hlavne herci. Sean Penn je tady naprosto dokonalej, v podstate parchant, kterej nema problem kohokoliv okrast, chlastat, delat pasaka a machrovat, ale diky jeho sarmu proste musite mit jeho postavu radi. Pak tu je megaroztomila Samantha Morton, ktera nemluvi, takze se vetsinu casu jen usmiva, ale je fakt dokonala. Jeste stoji za zminku Uma Thurman, ktera sice spatna neni, ale je ve stinu Penna a Morton a nijak zvlast mi sem nesedla. Celkove fakt paradni zivotopisnej film a je uplne jedno, ze ta postava je vymyslena. (27.01.2009)

„Rozhazování končí! Moc utrácíš. Bude se šetřit. Co kupuješ kromě jídla? Chodíš k doktorovi? Veterinář bude levnější.“ Jakožto hudební film funguje Sladký ničema skoro dokonale, chytlavé rytmy mě nenechávaly v klidu a já si užíval téměř každičkou melodii (pravda, musíte mít rádi nejmenovaný hudební styl, abyste tuhle složku plně docenili). Po příběhové stránce už to taková sláva není, děj místy docela dost ztrácí tempo, naštěstí každá historka/momentka z Emmetova života nabízí něco zajímavého a vtipného (měsíc byl super, stejně tak pronásledování milenců a jeho různé verze, i když nejvíc mě stejně bavily „rozhovory“ hlavního hrdiny s Hattie). A vše samozřejmě táhne výborný Sean Penn s tím svým neodolatelně přiblblým úsměvem, jeho přespříliš skromného Emmeta se srdcem na pravém místě si snad nelze neoblíbit. Zvlášť, když udělá osudovou chybu, která z něj konečně udělá lidštější bytost. Škoda toho rozvláčného způsobu vyprávění a z něho vyplývajících nudnějších chvilek, kvůli tomu dávám pouze solidní 4*. „Nemusíme se brát.“ – „Nejde to. Potřebuju volnost. Jsem umělec.“ – „Já myslela, že mě máš rád.“ – „Baví nás to spolu. Vzal jsem tě na skládku střílet potkany.“ – „Střílet potkany mě nebaví!“ – „Vzali jsme si sendviče.“ – „A koukat na vlaky je taky dost divný!“ – „Vždyť to říkám. Každej máme rád něco jinýho.“ (08.08.2015)

Sladký ničema je jazzovou baladou ironií rozjíveného kabaretního klauna. Klaun vyvolil konstrukci se styčnými body slávy filmových světových veličin, ty doplnil o jazzové hrátky kytary s pocitem vnitřního světa, dále o uměleckou úzkost v niterné rozervanosti, a o Érota s psychoanalýzou. Klaun ve své jásající radosti ze života nenechá stranou ani filmový svět, vlastní intimní posedlosti a jevištní intelektuální artistiku. Životopisné prvky obhajuje dobrodružnou dynamikou a dodává jim punc dokumentu. Klaun si hraje s umělcovou osamělostí a rozpustile se hihňá u splavných anekdotických zlomenin. Vyvoleným hrdinou klaunovy lehoučce rozvernější verze jazzové balady je Emmet Ray (pozoruhodný Sean Penn), kytarový kouzelník jazzové kultury doby třicátých let. Pocity vnitřního světa jsou předávány v interpretaci hudebních not, úzkost je hnací silou umělce v jeho seberealizaci i dychtivosti po niterném naplnění. Osamělost je ale nechtěnou daní rozpolcenosti kytaristova vnitřního světa. Nejvýznamnější ženskou postavou je Hattie (velmi zajímavá Samantha Morton), němá pradlena a zároveň nejupřímnější milenka Emmeta. Laskavost se shovívavostí je sice mocnou zbraní, ale na umělcovu rozervanost obyčejně nevystačí. Důležitou postavou je Blanche (zajímavá Uma Thurman), Emmetova manželka z dobrých stavovských poměrů a intelektuálně ctižádostivá spisovatelka psychoanalytického vedení. Vášeň, láska, prchlivost a brzký příchod všednosti a nudy. Výraznější postavou je Al Torrio (příjemný Anthony LaPaglia), výkonný i nejvyšší osobní ochránce mafiánského šéfa a neurvalý milenec v manželství se nudící Blanche. A k výraznějším zde patří také Bill Shields (příjemný Brian Markinson), bubeník z Emmetova kvinteta a jeho druh newjerseyského osvěžení vášní života. Z dalších rolí: kamarádka Hattie i Billova tělesná radost ze života Gracie (Kaili Vernoff), pro Emmeta vydělávající animírky Hazel (Constance Shulman) a Iris (Kellie Overbey), Emmetem odmítnutá milenka Ann (Molly Price), konferenciér soutěže uměleckých nadějí (William Addy), přímý Emmetův agent Sid Bishop (Vincent Guastaferro), Hattie objevící hollywoodský filmový režisér (Josh Mowery), neobratný hollywoodský milovník William Weston (Fred Goehner), Alův veliký šéfík Joe Bedloe (Brad Garrett), ta Emmetova poslední milenka před jeho zmizením Ellie (Gretchen Mol), uctívaný Emmetův kytarový vzor Django Reinhardt (Michael Sprague), či průvodci jazzovým dokumentárním formátem (Woody Allen, Ben Duncan, Daniel Okrent, Nat Hentoff, Douglas McGrath a Sally Placksin). Sladký ničema je filmovým špásem kabaretního intelektuálního klauna, milujícího jazz. Je to lehoučké a radostné osvěžení, odlehčené ve formátu, niterném rozpolcení i metodách klaunových anekdot. (15.11.2020)

Woody chtěl vždycky natočit film o své třetí největší lásce (první je on sám, druhou Soon-Yi), o jazzu. Když k tomu konečně došlo, dal volný průchod zažranosti do tématu a natočil mystifikačně životopisné retro, které si vychutná jenom úzká skupina diváků. Tedy úzká skupina z úzké skupiny Woodyho fanoušků. Emmet Ray, bezpáteřný egoista, jenž objekty svého zájmu před uplatněním metody „Love and Leave Alone“ (obdoba „sveď a smeť“) rád zasvětí do tajů sólové deratizace, je ve své podstatě prosťáček nejprostší, který si odmítá sundat zrcadlovou clonu z očí. Až příliš pozdě začíná vidět okolní svět. Jeho tragikomický potenciál mohl být scénáristicky zužitkován mnohem lépe, herecky stěží. Penn dělá pro zlidštění Emetta maximum a netřeba znát skutečného Djanga Reinhardta, aby vás obsese hlavního hrdiny jakýmsi „cikánem z Francie“ pobavila i rozesmutnila. Stejně netřeba vědět, že za groteskními výrazy sladce křehounké Samanthy Mortonové stojí inspirace Harpem Marxem. Problém nastává s touhou lépe pochopit aranžmá, do něhož jsou hlavní postavy zasazeny. Bez ponětí o americké jazzové scéně 30. let budete asi (stejně jako já) sledovat četná, děj neposunující hudební čísla s chladným odstupem. Postupně jsem se znepokojením zjistil, že na mě ta nadměrná dávka jazzu, v níž můžete rozluštit i poctu Felliniho Silnici, Kmotrovi nebo Bonnie a Clydeovi, působí jako ukolébavka. Uznávám, nejsem vhodným divákem. 65% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Melies, MacGyver (02.06.2009)