John Wick 3

Mark Twain řekl: "Knihy o zdraví čtěte pozorně, mohli byste zemřít na tiskovou chybu." John Wick na to jenom: "Yeahh!" a jednu z knih hned použije proti prvnímu protivníkovi jako průvodce do říše mrtvých. Použije způsobem, že divák povytáhne obočí a z pusy vylétne: ty krávo! .. Aby vzápětí v následné scéně přišly na řadu vrhačské nože a z potemnělého sálu začaly směrem k plátnu létat útržky jako: děláš si kozy... no ty debile... nadšený smích... a absolutně geekovské: cožeee?! Ne fakt, ten nástup do akčních scén je v Johnu Wickovi 3 ohromně silný, monumentální a tak ultimátní, že se divák zajíká blahem. Tedy, blahem, když z někoho uděláte pomocí nožů ukázkového dikobraza, asi to není dobrý pojmenovávat blahem, ale víte, co tím chci říct. Že je to obrovsky akční, vypilované choreografií do posledního svalového záškubu, inovativní a pokaždé jiné. Normálně snad každá akční scéna má trochu jiný feeling, typologii a tahle různorodost se odráží v logickém zájmu ze strany žánrového diváka. Navíc Stahelski vyrostl do zručného režiséra a tenhle film by fungoval pravděpodobně i kdyby v něm bylo o polovinu akce méně, protože zase o kousek víc propracovává mytologii kolem Continentalu a nájemných zabijáků. Svůj prostor dostanou koníci (ne houpací, ale ti, co umí narvat frajera kopyty s kadencí Thorova kladiva) a zejména dva obrnění belgičtí malinoisové, to je prostě lahůdka s třešničkou na dortu v podobě jejich paničky Halle Berry. A když pak na scénu nastoupí Mark "Kenjiro" Dacascos a dvě šrotovací mašiny Ruhian a Arif Rahman, to se akční fanda tetelí v křesle jako malé dítě kojené svojí mámou. O narůstající kvalitě této svěží série svědčí i úvodní výdělky, kdy nejenže se hravě překonají tržby dvojky, ale půjde se snad až ke dvojnásobku a to je fakt nehoráznost. eRko, rozpočet 55 mega a valíme vstříc čtvrtému dílu! Říkám stejně jako Baba Jaga na konci: Yeaaah! 85% (20.05.2019)

Třetí John Wick pokračuje v odkazu druhého dílu a využívá opět čistokrevnou akci k tomu, aby posouvala jednoduchý příběh a odkrývala nová zákoutí světa, která předtím zůstávala nedotčena. Film tak výrazně posiluje serialitu a vzájemně se podporující vyprávění napříč celou sérií a jeho výstavba se mi minimálně po prvním zhlédnutí jeví o dost volnější a epizodičtější než ve filmech minulých. Podepisuje se to hlavně na práci se staronovými postavami a samotnými akčními scénami. Tentokrát absentuje dominantní záporná postava, přítomná v obou předchozích dílech, která by řídila Wickovy motivace a formovala jeho překážky v průběhu celého filmu. Parabellum totiž už není příběhem o pomstě a jejích následcích, nýbrž vyprávěním o kulminující vzpouře proti mocnému systému, kde se karty mohou nečekaně obracet a udržování napětí zajišťují konfrontace postav v celém průběhu, nikoli směřování a gradování k závěrečnému střetu. Vedlejší aktéři se většinou zjeví na několik minut a pomáhají Johnovi jednak udělat další krok v jeho rebelii (a zároveň ji i psychologicky objasnit), jednak posunout vědomí publika o rozsáhlosti a praktikách fiktivního světa zase o něco dále. Do toho jsou pak vklíněny ony akční scény, kterých je opravdu požehnaně a v podstatě každá předchází či následuje další posun v příběhu. A zatímco některé jsou vyloženě skvostné, přicházející s nečekanou volbou prostředí a s pikantními zabijáckými prostředky (kdo nechoval dosud respekt ke koním, tak se to asi změní), jiné už po chvíli přeci jen vyznívají trochu únavně a opakují se v nich podobné fígle. Stejně ale musím před Stahelskim, kaskadéry a Reevesem hluboce smeknout, protože skoro každá jednotlivá akční sekvence i navzdory kolísavému wow-efektu představuje tu nejpoctivější kaskadérskou a inscenační žánrovou školu, před níž se Expendables krčí v koutě a modlí se, aby je tam John Wick nenašel. ____ Jak je ale film našlapaný v jeho dynamické fázi, tak v těch klidových mezihrách nemá zase tolik blyštivého potenciálu. Zatímco dvojka měla ten stmelující motiv v podobě hlavního záporáka, zde mi podobný hnací motor v prostřední části, kdy ozbrojené bafání na chudáka Wicka za každým rohem začíná trochu nudit, bohužel scházel. Závěr naštěstí napravuje nesrovnalosti a připravuje hodně úrodnou půdu pro střílečku a pěstní fight století, v nichž se chytře podtrhuje ten dominantní koncept osobní vzpoury a ještě posiluje hnací motto "John Wick vs The World". Nečiní to sice tak elegantně a vygradovaně jako dvojka a občas mu hapruje tempo, ale přesto dokáže finální scéna překvapit a zamést většinu pochybností do šuplíku s nálepkou nepodstatné maličkosti.. 85% (18.05.2019)

Vybroušený diamant. Jasně, je to filmařská exhibice fanoušků žánru, ale v třetím dějství došla svého vrcholu. V těch esteticky vymazlených kulisách (neony s deštěm fungují vždycky) se odehrává festival tvůrčí fantazie, která odmítá polevit a sype z rukávu jeden highlight za druhým. Ty nekompromisně dlouhé, přehledné a bezezbytku fyzické akční scény jsou v mnoha ohledech až na hraně transu, a je úplně jedno, jestli se zrovna střílí, listuje knihou, nebo rozkazuje psům. Příběh je fantasmagorie, každá druhá replika je deklamací, ale pramení z toho nemálo ironických dialogů a komediálních výstupů. Dál už to hnát nejde. A pokud jo, tak ve čtyřce souboj Reeves vs. Iko Uwais, prosím pěkně. (01.09.2019)

Stahelskimu a spol. ani potřetí nedochází síly, právě naopak. Ještě víc efektně a efektivně zakillovaných bad guys, ještě víc mytologie a ještě víc stylových kvartýrů. I třetí Wick si vystačí bez příběhu jen s chozením z místa na místo a tlačí hlavně na wow drsnou a nápaditou akci, stylovost a budování svého světa. A mě bavil s přehledem nejvíc, i když závěr už byl svou masívností únavnej. Nehoráznej akční nářez, žánrová událost, která se rodí dlouhá léta jako třeba čtvrtej Mad Max. (24.05.2019)

Po dějově nasírací dvojce je trojka v rámci svých velmi limitovaných možností dílo mající hlavu a patu. Pokud tedy přistoupíme na řád světa organizovaného zločinu, jak je nám tu představen. Největší plus filmu jsou ovšem ty přesahy do žanru komedie, které dodají švih kdejaké konině. Myslím, že v příštím díle čeká konec toho frajera z pouště. Chtít po člověku, jehož smyslem života je vzpomínat na mrtvou ženu, snubní prsten, je jasná sebevražda. Druhý adept na mrzký konec je potom ona hysterická arbitryně. Jedna naznačená otázka zůstala bez odpovědi - naučil ten japonský kuchař samuraj někoho ze svých žáků vařit? (01.04.2020)