Na tý louce zelený

"Já bych chtěl mííít tvé fotóó...!" Karel Lamač byl výborný režisér komedií Vlasty Buriana a i kdyby za celý život nenatočil nic víc než U pokladny stál, choval bych ho v hluboké úctě. Ale ani při své maximální toleranci k prvorepublikovému filmu ho NESNESU jako herce. Nevím, jestli ho snad nakazila Věra Ferbasová tou svou našpulenou pusou, koketním pomrkáváním a ušišlaným zpěvem "Venoušku, Venoušku, že dostaneš", ale Lamač je tady nekonečně trapný. Nemožný. Hrůza. Děs. Vyloučeno. Mimochodem, je obdivuhodné, že tuhle podbízivou stylizaci ustál a v podobných filmech tehdy ještě hrál i Oldřich Nový. Celou svou divadelní kariéru zasvětil boji proti tomuto druhu operet a jejich kultivaci do podoby hudebních komedií s důrazem na činohru. A pokud možno zcela prostých lyriky. Inu, potřeboval reklamu pro své divadlo a účast ve filmech nevalné úrovně k tomu patřila. 10% (08.02.2006)

Vedle soudobé české taneční hudby patřila k fenoménům třicátých let také opereta. Popěvky, které v nich zaznívaly, dosahovaly nepředstavitelné popularity u široké veřejnosti, ochotně sdílející prostou upřímnost interpretovaných textů. Mezi nejúspěšnější tituly náležel bezpochyby právě Benešův kus. Karel Lamač, pobývající od konce dvacátých let v Berlíně, se sice do Československa vracel pravidelně, ale jen obtížně věnoval svůj čas také české produkci, která hledala své nástupce v nových, mladých osobnostech. Pro zaneprázdněného Lamače připadala v úvahu další filmová práce jedině s podmínkou vlastní herecké účasti. Hravý i dravý žertovný příběh z českého venkova byl skutečně vyplněn plejádou líbivých písniček, z nichž dodnes některé přežily, a také se mohl pyšnit exkluzivní sestavou prvorepublikových komiků v čele s Járou Kohoutem, Oldřichem Novým, Theodorem Pištěkem, Věrou Ferbasovou či Růženou Šlemrovou. Film, pro mnohé patrně nepřijatelný, je i po více jak sedmdesáti letech cenným svědectvím o době a lidech. Esence podřadné zábavy, prýštící z nejednoho záběru, získává v konfrontaci se současným neumětelstvím pojednou toužebně očekávaný klíč k hledanému úniku. Psal se rok 1936, žízeň po nekomplikovaném humoru byla silnější než cokoli jiného a nebyl tedy nejmenší důvod hledat vady na kráse. (06.10.2008)

Lamač hraje víceméně stále totéž, zato ale dokonale. Je snad jediným, co z toho filmu nezestárlo. Nelze opomenout Nového, který slizkého Horowitze zahrál s velkou chutí. Komično zastupuje Kohout, dámy tentokrát víceméně do počtu, jakož i charakterní milovník, kterému stačí pouze vyčkat, až dáma prozře. (23.08.2020)

Velmi krasny, pohodovy filmek. Jedna se o dilo z roku 1936, neni mozne jej tedy hodnotit soucasnou kritikou a pouzivat slova o "klišé". Nektere vtipky a scenky mi samozrejme take nesedly, nicmene ve vysledku hodnotim film, jako zabavny. Film pouziva hodne exterieru, coz u prvorepublikovych, československých komedii neni zas az tak bezna vec. Pohledy na krasnou a naprosto neznicenou krajinu nasi zeme me vzdy potesi. Z hercu musim pochavlit Raoula Schranila. (22.07.2008)

Zpívat se naštěstí začíná až v 50. minutě a vůbec operetnost Tý louky spočívá jen ve třech písních (z nichž ta hlavní je sice epochální šlágr, ale z úplně jiného světa) a v jednom nepochopitelném čísle kašírovaného cirkusového baletu v bikinách, představeného jako toulaví cikáni. Cokoli lze shrnout pod termín "obraz" nenabízí nic nadprůměrného nebo zajímavého, doslovnost dialogů je často příšerná a ústřední zápletka se sňatkovým podvodnímem jen zpočátku sexy, posléze mizerná. Naštěstí (!) je tu při povšechné sympaticky rozverné bukoličnosti přehršle docela dobrých, přirozeně padnoucích fórů, hlavně Kohoutových a Lamačových, přičemž Lamač dívčích srdcí je dík jedinečné práci s hlasem ve své stylizované komické póze nejen neodolatelný, ale i kromobyčejně nadčasový. Takže zdravím Oskara. (16.08.2020)