Pearl Harbor

Odpárat od filmu ten nudný romantický cajdák o třech lidech, mohlo z toho být vynikající válečné drama; pokud se tedy někdy budu chtít na "Pearl Harbor" podívat znovu, určitě vynechám úvodní třetinu, protože pitvání vzájemné lásky Bena Afflecka, Kate Beckinsale a Joshe Hartnetta mě neskutečně iritovalo. Od útoku Japonců už naštěstí film nabral pořádné grády a ukázal svou silnou stránku: speciální efekty. Akční scény vzdušných soubojů a potápějících se lodí jsou jednoduše dechberoucí. V závěrečné půlhodince opět přichází útlum, ale pro mě je tato část pořád podstatně snesitelnější, než ono urputné vzdychání a uslzené scény ve zdlouhavém, růžovo-červeném úvodu. Jak už to tak bývá, divák musí být připraven na množství amerických vlajek a nadměrnou porci patosu. S výjimkou monumentální audiovizuální stránky - jednoznačně zklamání. 58% (28.01.2009)

Aneb když Michaelu Bayovi přestali stačit dva černí ukecaní policajti a když si znovu plácl s Benem Affleckem, který měl zatěžkávací zkoušku v akčním velkofilmu právě u Baye (Armageddon). Ačkoliv se dá spekulovat, jaké housle tu herci (nutno podotknout, docela slušně vybraní) v téhle monumentální válečné fresce vůbec hrají. Hrdá Amerika ztrácí svou nevinnost, trikaři z ILM se utrhávají ze řetězu. Ale postupně. K Pearl Harboru jsem se vrátil po několika letech. Nelituju, ač ta délka je smrtící. A vlastně stále platí to, co před lety. K Bayovi prostě to úsměvné filosofování, dospívání v muže, pseudohistorická velkolepost, barvotiskovost, přeslazená romantika a totální americký patriotismus (Brit k Američanovi: „Jestli je víc Američanů takových, jako jste vy, Bůh pomáhej našim nepřátelům.“) patří. A pokud divák není totální cynik, přežije to, dokonce mu to místy bude velmi příjemné. Skutečně příjemné. Příběh je jednoduchý, o triviálnosti a povrchnosti bych ale zas tolik nemluvil (ani v případě odbytého japonského plánování a amerického velení – nikdo tu snad nečekal lekci z historie). Jakmile zazní první výbuch, divák si „užívá“ všudypřítomný chaos, explodující lodě, vzdušné souboje, velkolepou výpravu, zátěžový test pro nemocnici a topící se námořníky. Všechno je to natočené mistrovskou rukou, samozřejmě v dokonalých barvách a bez těch škaredých záběrů (utrhané končetiny atp.). Naopak záběrů zalitých sluncem a těch vymazlených nejen na prapor s hvězdami a pruhy je tu tolik, že místy divák musí smeknout (kameraman John Schwartzman zaválel). Potěší i epická a maximálně romantická hudba Hanse Zimmera, své s palcem nahoru odvedli i zvukaři. Válka jinak, válka jako vizuální show. Pod pečlivým dohledem Jerryho Bruckheimera!! (30.08.2015)

Pearl Harbor je zřejmě tím nejkýčovitěji patetickým hollywoodským dílem, jaké jsem v životě viděl. V tomhle ohledu možná kdekoho svádí označit za vítěze Bayův Armageddon, ale tam byl všechen patriotismus a heroismus naprosto záměrný, udržující příběh plný nesmyslů v komických sférách čisté vypravěčské potěchy. Tady se ale všechno bere strašně moc vážně, což je vzhledem k námětu pochopitelné, ale v souhře s naprostým antirealismem veškerých dějových zvratů, vycucaných z nějaké univerzální filmařské příručky pro klišé a masovou zábavu, to z filmu zároveň činí takřka nesnesitelně vlezlé a navíc ukrutně dlouhé arogantní předvádění. Bay má pravda řemeslo v malíku, všechno pod jeho vedením strašně dobře vypadá a scéna náletu má úžasný audiovizuální náboj, ale narativně tenhle chlápek bloumá skrze nudnou romanci a náznaky strhujícího dramatu a naplno ukazuje, o kolik je horším režisérem než třeba přirozený humanista Spielberg. Nejlepší na filmu je tak v konečném součtu hudba od Hanze Zimmera, která takřka okamžitě zkultovněla, a přirozený půvab sympatické Kate Beckinsale, přestože jí scénář dohodil dost nemožnou roli.. (01.12.2016)

Tenhle film mám hodně rád, což je zvláštní. Válečné filmy mi mnohdy nic neříkají a jejich propojení s romantikou nemám zrovna v lásce, ale Pearl Harbor je jiný. Až na několik zbytečně natáhnutých scén jsem se ani trochu nenudil, za což může zejména Bayova režie. Ano je to tak, Michael Bay, zkušený videoklipař, který ví komu co dát, se v Pearl Harboru pořádně vyšvihl a režíruje jako mistr svého řemesla. Není to však jen osoba režiséra, která zvedá tento obyčejný scénář nad průměr, té totiž zdařile sekunduje hudební skladatel, který tahá z rukávu jedno eso za druhým. Tak nádhernou hudbu spojenou s výborným zvukem a překrásným obrazem jsem už neviděl dlouho. Nebýt té přílišné délky a několika natahovaných scén, jistě bych byl schopen tento snímek ocenit plným počtem hvězdiček, takhle jsem sáhl alespoň k těm zaslouženým čtyřem. Svěrák by se mohl učit... (23.08.2006)

Základní dojem z filmu Pearl Harbor: „válka je krásná“, resp. „Válka v tomto filmu vypadá krásně“. Bay připravil vizuálně fantastickou scénu přepadení: vybuchující lodě, zpomalené záběry, dlouhé panoramatické nájezdy kamery, dynamická, popř. vzletná a hrdinská hudba. Dívá se na to dobře, ovšem hrůzy války to příliš neevokuje. Spíše to vypadá jako počítačová hra a při každé efektní explozi má divák skoro chuť zařvat: „Jo, skvělý!“ Při sledování války podle Baye vynikne genialita pojetí války podle Spielberga. Stačí srovnat klišovité umírání v havajské nemocnici a syrové a nesmírně působivé umírání v Ryanovi. Jak by vypadala invaze v Normandii podle Baye si ani nechci představit. Pokud ovšem přijmeme, že se zde jedná o válku efektní a ne hrůznou, je to dobrá zábava (jak šíleně to slovo zní). Hlavním problémem je délka filmu. Milostný románek z první hodiny se mi líbil více než v podobně strukturovaném Titaniku (nejdřív láska, pak akce), ale hodinu to trvat nemuselo. Zcela nadbytečná mi přijde poslední půlhodina, nálet na Tokio – ten film měl skončit zničením přístavu (takhle Amíci mohou odcházet z Pearl Harboru s pocitem „ to jsme to těm Japončíkům nandali“ – pro historiky je ta věta skoro až vtipná). Líbila se mi postava Toma Sizemora (podobnýho řízka si střihl už v Ryanovi a v Sestřeleném jestřábovi). Naopak silně nadbytečná až trapná byla postava Cuby Goodinga Jr. Když mu kdosi říká „jsme na vás hrdí“ a když on pak říká umírajícímu veliteli „vycvičil jste nás dobře pane, všichni jsou na svých místech, pane“, tak se mi chvějí prsty, s jakou radostí bych tyhle kecy vystřihl. Podobně trapný mi přišel pan prezident Jon Voighta. (07.07.2003)