Srpnová rapsodie

Kurosawa se možná trošinku namyšleně sám postavil do role mluvčího japonského národa a z této pozice nabídl Američanům ruku k smíru. Během podávání ruky se chvílemi dopouštěl mírných náznaků sentimentu, ale to se dá přičíst tomu, že Američané sentiment milují a bez něj by možná tu napřaženou ruku špatně vyhodnotili. Kurosawa hrál na city a v mém případě se mu podařilo si přehrát rapsodii celou, neboť jsem u filmu brečela jako stará helmbrechtnice. (20.09.2015)

Kurosawa je géniem velkých příběhu vyobrazených pompézně. Tohle je drama odehrávající se v jedné chatce, se slabším scénářem, naprosto příšerným Gerem (I když slyšet ho mluvit japonsky je docela zvláštní). Takže podle mě si zde mistr ukousl trošku velké (myšleno však příliš malé) sousto. Z tohohle víc vykouzlit nešlo. Zklamaný však rozhodně nejsem. Scéna u památníku obětem výbuchu atomové bomby byla hodně moc silná stejně jako všechny děsivé příběhy babičky... (15.05.2011)

Srpnová rapsodie je jeden z těch slabších filnů od tohoto japonského režisérského giganta. Asi přeci jen mu více sluší velké produkce. Srpnová rapsodie je malý příběh, který sice na začátku slibuje téma vyrovnávání se z atomovou bombou, ale v průběhu se ukáže, že není dost chytlavý. Pro mě je nejsilnějším okamžikem filmu scéna, kdy děti stojí u bombou zdeformované prolízačky. Tento památník totž mluví za vše. Dalším problematickým faktem je, že jakkoliv se neztotožňuji s americkou zahraniční politikou, svžení atomových bomb považuji z správné a jediné možné řešení, byť ohavné. Richard Geere mi zde přijde tak nějak nadbytečný až trapný. Naopak vyzdvihnout musím překrásnou kameru, jako snad u všech Kurosawových filmů. (09.03.2009)

U Kurosawy jeden předem nikdy neví – některé jeho prověřené klasiky mě nechaly víceméně chladným, zvlášť ty z pozdější doby, a teď mě pro změnu odvaří docela nenápadným pozdním filmečkem, ve kterém polovinu doby sedí babička s vnoučaty nad jídlem nebo na zápraží a jen si tak povídají (atmosféra trochu jako ve Strýčkovi Búnmím, kde se v podobných kulisách taky zjevují duchové minulosti). Přiblížit filmem individuální a současně národní zkušenost s traumatem z atomovky není malý úkol; věci moc pomohl nápad vynechat z toho pro první půlku stopáže střední generaci a začít stavět na čistém dychtivém vnímání party puberťáků toužících poznat to, o čem rodiče pro společenskou nevhodnost nemluví nejen před bohatým americkým příbuzným, ale ve víru každodenních starostí nejspíš ani sami se sebou. Hodně působivé jsou záběry z Nagasaki 45 let poté, žádné barvotiskové pohlednice ani patetická drásavost, ale každodennost viděná očima zúčastněného návštěvníka. Duchem je to japonštější než většina Kurosawových kousků, ale v žádném případě protiamerické, to asi někteří viděli jiný film. Hodně teatrální a snad i tezovité, leč celek sděluje napříč desetiletími i kulturami věci, které bych byl považoval za nesdělitelné. (06.11.2013)

Nejdřív mě napadlo, že ten památník v té škole je jen nějaké šílené umělcovo dílo, pak že asi představuje bortící se budovu následkem tlakové vlny. Až nakonec mi došlo, že to je dětská prolézačka. Ve filmu se střídají smutné a odlehčené chvíle. Japončíci jsou od přírody takoví, že furt přemýšlí o tom, co si kdo myslí a smějou se nevtipnejm věcem a všeho se bojí a jsou takoví 'haj, hoj, šinšó' - no budiž, je to jejich kultura. Když jsem se dozvěděl, že tam hraje Gere, vůbec mě nenapadlo, že by tam hrál tak málo a navíc, že by mluvil japonsky! Sympatické mi na tom bylo, že to byl film, kde se tak otevřeně mluvilo o atomovém útoku na Nagasaki a o následcích v životech přeživších. Kurosawu jsem nikdy nějak nemusel, ale tento film se mi teda celkem líbil... (26.04.2008)