Srpnová rapsodie

Uvědomíme-li si, že film točil stárnoucí režisér na konci své životní cesty jako dílo, určené především pro japonského diváka a to - jak se zdá - se zvláštním důrazem na diváka dětského, pro nějž se půstoletí staré, jakkoliv tragické události mění v omšelý historický fakt, jeden z mnoha, které dláždí historickou paměť, pochopíme snáze zlomovou poetiku filmu, který chce být - a také je - filmem současným. Rafinovaná kompozice obtížně sdělitelných filozofujících pravd je halena do napohled idylického dětského pohledu bezkonfliktního světa, v němž naplno svítí slunce, pučí a sílí rostliny a lidé jsou k sobě milí a hodní. Protože o japonském vyrovnávání se s druhou světovou válkou - podle všeho ještě těžším a obtížnějším než je to německé - víme pramálo, ne vždy rozumíme babiččiným reakcím i nesnadnosti, s jakou hledá vztah k sourozenci, o jehož existenci a autenticitě má v nejlepším případě mlhavé pojetí. Idyličnost většiny děje RAPSÓDIE, vystupňovaná příjezdem míšeneckého synovce a bratrance ze vzdálených Havajských ostrovů, se láme do tradiční režisérovy poetiky v závěru filmu náhlou zprávou o nečekaném sourozencově skonu na Havaji. Skutečnost, že Kurosawa při této příležitosti jakoby náhodou nahlíží za vějškovou fasádu přeslušnělé japonské etikety, aby za ní odhalil běžné lidské ctnosti i nectnosti, může být pro Evropana zvláště inspirující. Jakkoliv je pravda, že film je svým pohledem pro nás na druhé straně planety srozumitelný jen s největším vynaložením pozornosti a dostupných - velmi nečetných - znalostí o japonské společnosti, o jaderné - atypicky nagasakské, méně zmiňované - apkalypse vypovídá mnoho. Země, jejíž bilance je zatížena nepředstavitelným množstvím válečných zločinů, se výbuchy jaderných bomb pro většinu světového veřejného mínění stala vlastně obětí bestiálních válečných hrůz. To, že právě tato fakta a právě tyto souvislosti dokázal ve svém přesposledním filmu japonský velikán podat dětsky bezprostředním - a současně také věcně nemilosrdným -pohledem, nesporné kvality tohoto mimořádně zajímavého díla jen dále násobí a prohlubuje. (25.06.2009)

Kurosawa je géniem velkých příběhu vyobrazených pompézně. Tohle je drama odehrávající se v jedné chatce, se slabším scénářem, naprosto příšerným Gerem (I když slyšet ho mluvit japonsky je docela zvláštní). Takže podle mě si zde mistr ukousl trošku velké (myšleno však příliš malé) sousto. Z tohohle víc vykouzlit nešlo. Zklamaný však rozhodně nejsem. Scéna u památníku obětem výbuchu atomové bomby byla hodně moc silná stejně jako všechny děsivé příběhy babičky... (15.05.2011)

Možno práve tento film nám pomôže pochopiť, že vojnové besnenie nie je len strohá správa v novinách ale skutočná tragédia skutočných ľudí. Rokmi môžu spomienky vyblednúť, ale v duši to stále bolí, pretože „pod tým krásnym Nagasaki je iné Nagasaki, ktoré zničila bomba.“ Zo všetkých pamätníkov vybudovaných umelcami a remeselníkmi svojou hrôzou a obraznosťou vyčnieva práve ten reálny neumelý – zvyšky pokriveného železa na školskom dvore. Vzťah generácií k životu je poznačený každodenným životom. Najstaršia generácia vo filme pôsobí tichým, vyrovnaným dojmom, najmladšia svet ešte len objavuje a idealizuje. Stredná generácia je však zaťažená hmotnými starosťami o rodinu. A často pracovná zaťaženosť a starosť o peniaze prehlušia vnútorný hlas. Zahanbia sa však, keď ich zasiahne nevinná detská otázka. Snímka nerieši to, kto je zodpovedný za zhodenie atómových bômb, ani to čo im predchádzalo. Ukazuje len vplyv bomby na život a zmýšľanie ľudí. Nezobrazuje samotné bombardovanie, ale spomienky, ktoré zostali v pamäti. Kurosawa sa opäť prejavuje ako režisér veľkolepých obrazov, ktoré uprednostňuje pred slovami. Film je hodnotený, predovšetkým niektorými americkými recenzentmi, ako nevyvážený a politicky poburujúci, pretože neukazuje japonský podiel na tragédii. Možno práve preto ho často hodnotia veľmi nízko a znižujú jeho hodnotu. Rolu babičky (s prívlastkom senilná) označujú za absurdnú a paranoidnú a samotný film za obyčajný brak. Veľmi silno z toho cítiť urazenú ješitnosť a napriek tomu, že Japonci sa pridali na stranu fašizmu, nič to nemení na tom, že bombu zhodili Američania. Aj oni by mali spoznať odvrátenú tvár svojej histórie i to, že vybombardovanie krajiny „chrabrými vlastencami“ väčšinou nemá s hrdinstvom nič spoločné. Atómové pokusy na ľuďoch sa nedajú zakryť nijakou ideologickou výhovorkou. Je to jednoducho zverstvo. A ja som podľa slov niektorých recenzentov asi senilný naivný paranoidný rasista. ...Ale som nim rád. (19.10.2003)

Film nám nastoľuje množstvo tém, jednou z nich je téma zaoberajúca sa víťazstvami a prehrami človeka vo svojom živote. Ďalšou bola téma pripomínajúca katastrofu po vybuchnutí atómovej bomby nad Nagasaki ale najdôležitejšou témou je utrpenie ľudí v tej dobe ale prenášajúce sa až do dnešných časov. Film je takým pamätníkom aby sa na takéto udalosti nezabúdalo a pripomína nám, že nie vždy čas musí vyliečiť všetky rany. Tento film nemusel byť o Japonsku, ani o Amerike, mohlo to byť kdekoľvek na svete. Veď bola vojna a aj Nemci aj Sovieti boli blízko cieľa k atómovej bombe. Film je o babičke priameho svedka udalosti zo dňa 9.8.1945 kedy Američania zhodili atómovú bombu nad Nagasaki. Sústreďuje sa na jej spomienky na rodinu a rozpráva svojim vnúčatám príbeh z minulosti. Film umožňuje vidieť túto tragédiu očami detí a cez ich jednoduché a naivné myslenie nám pomôže pochopiť, že vojna sa týka predovšetkým skutočných ľudí. (22.08.2016)

Augustová rapsódia by mohla mať alternatívny názov Ako nežiť v strachu s odvolaním na jeho film z polovice 50. rokov, venujúci sa téme atómovej bomby. Myšlienkovo so všetkým v tomto predposlednom majstrovom filme súhlasím a evidentne s tým súhlasí aj Gere, keďže túto úlohu zobral. Formálne však Kurosawa vytrháva pozornosť prapodivnými trikovými zábermi, čo ma rušilo už v Dodeska Den a na hranu akceptovateľnosti sa dostáva aj sentiment, ale nepresiahne ju. Na druhú stranu Akira ako Japonec zrejme musel podať na konci kariéry svedectvo o svojej túžbe po zmierení s ťažkým bremenom svojho národa a postavu starej mamy: pamätníčky tak trochu chápem ako jeho filmové alter ego. 70% (05.09.2017)