Srpnová rapsodie

Možno práve tento film nám pomôže pochopiť, že vojnové besnenie nie je len strohá správa v novinách ale skutočná tragédia skutočných ľudí. Rokmi môžu spomienky vyblednúť, ale v duši to stále bolí, pretože „pod tým krásnym Nagasaki je iné Nagasaki, ktoré zničila bomba.“ Zo všetkých pamätníkov vybudovaných umelcami a remeselníkmi svojou hrôzou a obraznosťou vyčnieva práve ten reálny neumelý – zvyšky pokriveného železa na školskom dvore. Vzťah generácií k životu je poznačený každodenným životom. Najstaršia generácia vo filme pôsobí tichým, vyrovnaným dojmom, najmladšia svet ešte len objavuje a idealizuje. Stredná generácia je však zaťažená hmotnými starosťami o rodinu. A často pracovná zaťaženosť a starosť o peniaze prehlušia vnútorný hlas. Zahanbia sa však, keď ich zasiahne nevinná detská otázka. Snímka nerieši to, kto je zodpovedný za zhodenie atómových bômb, ani to čo im predchádzalo. Ukazuje len vplyv bomby na život a zmýšľanie ľudí. Nezobrazuje samotné bombardovanie, ale spomienky, ktoré zostali v pamäti. Kurosawa sa opäť prejavuje ako režisér veľkolepých obrazov, ktoré uprednostňuje pred slovami. Film je hodnotený, predovšetkým niektorými americkými recenzentmi, ako nevyvážený a politicky poburujúci, pretože neukazuje japonský podiel na tragédii. Možno práve preto ho často hodnotia veľmi nízko a znižujú jeho hodnotu. Rolu babičky (s prívlastkom senilná) označujú za absurdnú a paranoidnú a samotný film za obyčajný brak. Veľmi silno z toho cítiť urazenú ješitnosť a napriek tomu, že Japonci sa pridali na stranu fašizmu, nič to nemení na tom, že bombu zhodili Američania. Aj oni by mali spoznať odvrátenú tvár svojej histórie i to, že vybombardovanie krajiny „chrabrými vlastencami“ väčšinou nemá s hrdinstvom nič spoločné. Atómové pokusy na ľuďoch sa nedajú zakryť nijakou ideologickou výhovorkou. Je to jednoducho zverstvo. A ja som podľa slov niektorých recenzentov asi senilný naivný paranoidný rasista. ...Ale som nim rád. (19.10.2003)

Je až překvapivé, s jakým nadhledem dokáže Kurosawa vyprávět tento příběh, jehož nosníkem jsou události v Nagasaki z roku 1945. Neodsuzuje, ba naopak nastavuje zrcadlo japonské společnosti - zrcadlo je sice kritické, ale ukazuje na japonské společnosti to dobré (děti, které mají zájem), ale i "zlé" (vypočítavost jejich rodičů, kteří raději zatají skon otce při onom osudovém dni, než aby riskovali, že se s nimi jejich bohatý vzdálený příbuzný nebude bavit). Velmi mě zaujala i role Richarda Gerea - zajímalo by mě, zda pro něj byla čest pracovat s Kurosawou, či jestli se jednalo o normální nabídku, kterou prostě přijal. I přes pachuť patosu, která jde místy cítit, nelze než tento snímek ohodnotit velmi kladně.. je třeba si uvědomit, že Japonci jsou zkrátka jiní a jejich kultura také. (26.04.2011)

Srpnová rapsodie je poněkud problematický film. Kurosawa se snaží sdělovat nesdělitené a proto je místy dosti násilný, takříkajíc "tlačí na pilu" a přitom chtě nechtě zůstává u obrazů, které zase promlouvají jenom k tomu, kdo je ochoten či schopen je vnímat... Na druhou stranu má film řadu velmi silných momentů a to nejen pokud jde o reflexi oné děsivé události, ale i čistě z výtvarného hlediska. Z pohledu nejaponského diváka se nepochybně problematickou jeví značná civilnost Srpnové rapsodie. Jednoduše neznáme běžné japonské reálie a mnohé z děje filmu nedokážeme správně číst. Zkusme se však na něj právě proto dívat tak, jako by šlo o reportáž. Možná si při takovém "reportážním" čtení uvědomíme některé podstatné důrazy. Samostatnou kapitolou je závěr filmu s přívalovým lijákem, v němž se rodina snaží dohnat a zastavit k Nagasaki běžící babičku. Kurosawa skrze tuto scénu opět promlouvá v plné filmařské síle. Mistrovský je též výběr skladby, která ve filmu opakovaně zazní jako svého druhu ústřední melodie - Vivaldiho Stabat mater, s atmosférou filmu pozoruhodně souznějící nadčasové hudební dílo... 80% (11.06.2009)

Uvědomíme-li si, že film točil stárnoucí režisér na konci své životní cesty jako dílo, určené především pro japonského diváka a to - jak se zdá - se zvláštním důrazem na diváka dětského, pro nějž se půstoletí staré, jakkoliv tragické události mění v omšelý historický fakt, jeden z mnoha, které dláždí historickou paměť, pochopíme snáze zlomovou poetiku filmu, který chce být - a také je - filmem současným. Rafinovaná kompozice obtížně sdělitelných filozofujících pravd je halena do napohled idylického dětského pohledu bezkonfliktního světa, v němž naplno svítí slunce, pučí a sílí rostliny a lidé jsou k sobě milí a hodní. Protože o japonském vyrovnávání se s druhou světovou válkou - podle všeho ještě těžším a obtížnějším než je to německé - víme pramálo, ne vždy rozumíme babiččiným reakcím i nesnadnosti, s jakou hledá vztah k sourozenci, o jehož existenci a autenticitě má v nejlepším případě mlhavé pojetí. Idyličnost většiny děje RAPSÓDIE, vystupňovaná příjezdem míšeneckého synovce a bratrance ze vzdálených Havajských ostrovů, se láme do tradiční režisérovy poetiky v závěru filmu náhlou zprávou o nečekaném sourozencově skonu na Havaji. Skutečnost, že Kurosawa při této příležitosti jakoby náhodou nahlíží za vějškovou fasádu přeslušnělé japonské etikety, aby za ní odhalil běžné lidské ctnosti i nectnosti, může být pro Evropana zvláště inspirující. Jakkoliv je pravda, že film je svým pohledem pro nás na druhé straně planety srozumitelný jen s největším vynaložením pozornosti a dostupných - velmi nečetných - znalostí o japonské společnosti, o jaderné - atypicky nagasakské, méně zmiňované - apkalypse vypovídá mnoho. Země, jejíž bilance je zatížena nepředstavitelným množstvím válečných zločinů, se výbuchy jaderných bomb pro většinu světového veřejného mínění stala vlastně obětí bestiálních válečných hrůz. To, že právě tato fakta a právě tyto souvislosti dokázal ve svém přesposledním filmu japonský velikán podat dětsky bezprostředním - a současně také věcně nemilosrdným -pohledem, nesporné kvality tohoto mimořádně zajímavého díla jen dále násobí a prohlubuje. (25.06.2009)

Kurosawa je géniem velkých příběhu vyobrazených pompézně. Tohle je drama odehrávající se v jedné chatce, se slabším scénářem, naprosto příšerným Gerem (I když slyšet ho mluvit japonsky je docela zvláštní). Takže podle mě si zde mistr ukousl trošku velké (myšleno však příliš malé) sousto. Z tohohle víc vykouzlit nešlo. Zklamaný však rozhodně nejsem. Scéna u památníku obětem výbuchu atomové bomby byla hodně moc silná stejně jako všechny děsivé příběhy babičky... (15.05.2011)