Vzplanutí

Děj je vyprávěn velmi plouživě a má mnoho odboček, které s hlavní dějovou linkou mohou i nemusí mít přímou souvislost. Pomalé podivné drama se v druhé polovině snímku mění v pomalý podivný thriller, jehož závěr vás nechá ještě dlouhou dobu po zhlédnutí přemýšlet, co se to v tom filmu vlastně stalo. A musím říct, že ani po několika hodinách mi to ještě není vůbec jasné. Režijně a herecky bezchybné. [KVIFF 2018] (08.07.2018)

(5.5/10). Dosti komorní snímek, který má opravdu úmorné tempo. Na druhou stranu to však v některých scénách vůbec nevadí. Konec mě vůbec nezasáhl, vyložil jsem si jej podle sebe a ničím se mně to nedotklo. Kinematografie Jižní Korey mě před rokem uhranula.. Tímto snímkem mé nadšení trochu opadlo, ale snímek má bezesporu své kouzlo. (05.10.2020)

představte si, jak držím dva prsty, od sebe navzájem vzdálené tak nepatrně, že je jen sotva znatelná nějaká mezírka. tak takhle blízko bylo od implicitního k explicitnímu, co se vyprávění týče. všechny indicie tak nápadně nastrčené a tak výmluvné, že i když se sice o doslovnosti hovořit nedá, už to k ní nemůže mít blíž. v tomto směru se má, možná nemístná očekávání, vyvěrající z dřívějších setkání s žánrově a námětem příbuznými jihokorejskými snímky jako Kvílení a Vzpomínky na vraždu, uspokojit nepodařilo. čili si nejsem jist, zda dobře rozumím tomu, o jaké nedořečenosti a nepolapitelnosti se v souvislosti s filmem tak často píše. leda bych tedy pátral do detailu po každé motivaci a zakresloval si souvislosti mezi všemi těmi drobnými popiskami, kterými Lee charakterizuje postavy, ale takové snažení se mi jeví jako předem marné a relativně bezúčelné a to nejen s ohledem na konkrétní případ Vzplanutí, ale vlastně i obecně na základě přesvědčení, že jediná dobrá charakterizace je ta v posledku ne zcela uchopitelná a jediný dobrý systém motivací je ten neúplný. to je ta další, abstraktnější mezírka, kterou chci, aby si čtenář představil, ta, která odděluje věrohodnou práci s postavami od nevěrohodné, a Vzplanutí jí ilustruje přímo učebnicově. čili v kontrastu k jiným ohlasům naopak v tomto směru mé nároky snímek uspokojil. nemluvě o důmyslné kameře, kterou bych si - a tady toto je spíše jen tušení či učený odhad, chcete-li - troufal připsat na vrub spíše přímo Chang-dong Leeovi a jeho režijnímu vedení. a s tím souvisí i nastavení relativně pomalého, ale vlastně perfektně vyváženého tempa, které umoňuje se pohroužit, aniž by přitom divák podlehl byť jen na okamžik zcizujícímu účinku nudy. (06.02.2021)

Empatický dotek do milostného trojúhelníku vytváří Chang-dong Lee dokonale. Pomalou esteticky vyváženou kamerou zachycují každý detail. Kamera plyne svým časem a prostorem, kdy se stává obraz vizuální galerii, která mě fascinuje dlouhé roky. Scéna se západem slunce a tanci Hae-mi považuji za hypnotickou dávku na kterou jsem čekal velmi dlouho. [AFF 2019] (17.06.2019)

Romanticko thrillerový obrázok, romantický v prvej polovici, thrillerový maximálne v posledných desiatich minútach. Romantický ale len tak sucho korejsky. Trochu som bol v rozpakoch pri milostnej scéne v úvode, kde pri porovnaní hrudníkov nebolo jasné, kto je muž a kto žena. Aj tak to bola ale najvzrušujúcejšia scéna prvých dvoch hodín. Koho to dovtedy neunudí, je majster obdivovania korejských panelákov. Korea vie točiť filmy, ale najväčším pozitívom tohto bolo, že tam nejedli psy. (22.10.2018)