Legenda o lásce

Pro filmového tvůrce bude vždy výzvou zpracování poezie a poetického díla. V tomto případě vznikla další orientální pohádka, kde postavy jsou vykresleny až do hlubin svých skrytých tužeb a nahoty vlastní existence. Díky natáčení exteriérů v Bulharsku má krajina azurové lemování a závan exotiky. Kulisy jsou dokonalým a výstižným doplňkem k vyjádření pohádkové atmosféry. Poetiku se v gestech a obrazech podařilo zachytit a uchovat. Postavy padají do skrytého zákoutí vlastní duše a hluboké upřímnosti. Jde o lásku. O lásku na různé způsoby. O lásku upřímnou a obětavou. V obrazech, v gestech, ve slovech, v očích i ve slunci. Jednu z podob lásky nalezneme u vládkyně orientálního Arzenu Mechmene Banu (šarmantní Vlasta Fialová). Obětuje to nejcennější, miluje a chrání, žárlí a trestá, odpouští a nedůvěřivě přihlíží. Druhá z podob lásky zdobí vyléčenou sestru vládkyně, Širín (půvabná Jana Rybářová). Oddaně miluje, vytrvale čeká a miluje a čeká na vytouženou náruč a příval očekávaných polibků. Třetí podoba lásky je osudem talentovaného malíře Ferchada (zajímavý Apostol Karamitev s hlasem Václav Voska). Maluje, miluje, unáší a rube, věří a rube a miluje. Z dalších rolí: nestandardní osoba s nadpřirozenou schopností a zásahem do osudů lidí a hlas pravdy Neznámý (sympatický František Smolík), stará palácová chůva a Ferchadova obětavá matka (Otylie Beníšková), žárlivá a závistivá pravá ruka vládkyně a mocný vezír (zajímavý Přemysl Kočí), Ferchadův starostlivý otec a výborný malíř Bechzad (příjemný František Kovářík), bezradný a ustrašený sultánský nejvyšší lékař (Josef Kotapiš), úzkostlivý sultánský hvězdopravec (Gustav Nezval), konkurent, pokušitel a mladý malíř Ešref (Zdeněk Kampf), či houževnatá Železná hora (hlas Zdeněk Štěpánek). Cynik by mohl poznamenat, že pokud by Arzen neměl jen lenošivé obyvatelstvo, tak by vodu měli již dávno. Ale to by nebyla ani poetická legenda o lásce. Každý přináší oběti, každý rozdává a přijímá svůj díl lásky. Pohádka si vznešeně a filozoficky pohrává a pokládá otázku za otázkou. Místo odpovědi odhaluje hlubinu niter hlavních postav. Bez předsudků, s emocí, s láskou i s žárlivostí. Optimistické, lehké, vzletné. (29.09.2016)

Jako dítě jsem to nikdy neviděl celé a vydržel jsem asi čtvrt hodiny. Pak jsem se této veleblbině vyhýbal, nyní však, nucen okolnostmi, řekl jsem si že vydržím. Už od začátku mne irituje ona myšlenkomluva. Ta mne prostě irituje vždy. Když pak obě hrdinky hovořily o Ferchadovi, jak prý není krásný, tak jsem rostl. Nevím zda se tomu smát nebo brečet. Ale co ženská je podivný tvor a její představa o kráse… Navíc mne štvalo jak všichni mluví o tom, že Banu je škaredá, že se ani nesnažili udělat nějakou masku. Pod závojem jde hodně krát vidět, že je stejná jako dříve. Zda to byla ta již zmíněná lenost, nebo neschopnost tvůrců filmu je šumafuk. Stejně tak jako setkání těch dvou po letech. Ani zde se namaskovalo, nelíčilo, takže oba vypadali stejně. No, ono celkově i tato“pohádka“ se mi prostě hnusí a je přímo protivná. Dokoukáno s vypětím sil. Již nikdy více. (04.05.2018)

Až se zas bude ve škole probírat orientalistické umění, učitelé mohou vedle jmen jako je Delacroix nebo Dinet klidně zařadit i Václava Kršku. Ne snad, že by film měl srovnatelnou výtvarnou hodnotu (čímž nechci tvrdit, že se výprava nepovedla), ale jeho ultraromantická, naivní a mýtizující prezentace "Orientu" je natolik přepálená, že se to nedá akceptovat ani v polopohádkovém příběhu z fiktivní země. Nejvíce iritujícím prvkem jsou ovšem básnicky patetické dialogy a rozvášněné přehrávání, proti nimž i ten nejexaltovanější bollywoodský doják vypadá jako civilní dílo 'ze života'. (19.07.2011)

Hovořil-li jsem v komentáři u filmu Labakan o jisté tvůrčí bezradnosti, pak tento fakt platí dvojnásobně u druhé pohádky Václava Kršky natočené v koprodukci s bulharskou kinematografií. Klasický motiv nenaplněné lásky a povinné zkoušky charakteru je rozehrán zcela nedostačujícími prostředky pro metráž dlouhého celovečerního filmu. Jediným uspokojivým kladem tak zůstávají vedle vděčných bulharských exteriérů pouze výkony Jany Rybářové a Vlasty Fialové v rolích dvou sester. Obě zmíněné umělkyně v tomto filmu docházejí na rozcestí svých kariér i životů. Rybářová nedlouho po dokončení spáchá sebevraždu z nenaplněné lásky ke kolegovi Přemyslu Kočímu (ve filmu hraje postavu vezíra), Fialová v příštích letech zasvětí své umění především divadelní Thálii. I takové bývaly konce nadějných osobností českého filmu. Můžeme jen litovat, jak nesmyslně a trestně bývalý režim zacházel s podobnými talenty. (12.02.2009)

Zfilmovat dramatickou báseň Nazima Hikmeta „Legenda o lásce" nebylo snadným úkolem a režisér Václav Krška se otevřeně přiznává k zaváhání, které pocítil, když mu byla režie tohoto filmu svěřena. Lyričnost Hikmetova křehkého příběhu byla Krškovi dosti blízká, avšak naproti tomu mu bylo značně vzdáleno orientální prostředí, v němž se toto všelidské drama lásky k ženě a k lidem odehrává. Rovněž natáčeni filmu v československo bulharské koprodukci znamenalo nezvyklou a technicky velmi složitou prácí. Dík síle své umělecké osobnosti ji režisér Krška nejen dokonale zvládl, ale dokázal natočit současně s „Legendou o lásce" ještě další film z orientálního prostředí „Labakan" na námět Hauffovy pohádky. Na „Legendě o lásce" pracovali ruku v ruce s našimi tvůrčími pracovníky i umělci bulharští. Nejvýznamnější z nich je autor hudby Veselin Stojanov, z herců pak představitel malíře Ferchada v obou versích Apostol Karamitev. Ateliérové scény filmu byly natočeny na Barrandově, exteriéry pak na různých místech v Bulharsku. „Legenda o lásce je důkazem plodnosti správně pojaté mezinárodní filmové spolupráce. Filmový přehled 29/1957 (10.10.2007)