Režie:
Quentin TarantinoScénář:
Quentin TarantinoKamera:
Robert RichardsonHrají:
Leonardo DiCaprio, Brad Pitt, Margot Robbie, Emile Hirsch, Margaret Qualley, Timothy Olyphant, Julia Butters, Austin Butler, Dakota Fanning, Bruce Dern (více)VOD (6)
Obsahy(1)
V devátém filmu kultovního režiséra Quentina Tarantina se televizní herec (Leonardo DiCaprio) a jeho dlouholetý kaskadér (Brad Pitt) rozhodnou prosadit se u filmu na konci zlaté éry Hollywoodu - v roce 1969 v Los Angeles. (Falcon)
Videa (6)
Recenze (1 761)
Jakožto zdejší hororový expert bych s tarantinovkou za normálních okolností neztrácel čas, ale oprávněně jsem očekával, že se Mansonova rodina nebude muset za učinkování ve snímku stydět a Tarantino konečně zabrnká na temnější strunu. Jenže již po pár minutách začne divák hledat východ z kinosálu v domnění, že omylem zavítal na nějaký experimentální film s velmi vágně naznačenou narativní strukturou. Jakoby Tarantino zcela rezignoval na práci s příběhem, jen aby nás mohl na maximálním prostoru ohromovat svou znalostí filmové historie. Jednoznačně nejhůře zde dopadla postava Sharon Tate, jež byla takříkajíc vyhozena ze svého vlastního filmu a de facto redukována na jednorozměrný sexuální objekt bez jakékoliv vnitřní hloubky. Z téměř tříhodinové letargie mě dokázal vytrhnout pouze krátký atmosférický záblesk na Spahnově ranči. Jinak Tarantino bohužel zpackal všechno, na co sáhl. Závěrečné hrátky s očekáváním diváků navíc pozbývají smyslu, jelikož akorát necitlivě trivializují tragédii, se kterou se Roman Polanski i po 50 letech stále obtížně vypořádává. Snímek Once Upon a Time in Hollywood si objektivně vzato nezaslouží nic jiného než odpad, přestože nepochybuji o tom, že místní plebs tyto nové šaty císaře Tarantina znovu nekriticky vynese až do nebes. ()
Fetiš. Tohle slovo uslyšíte ve spojení s Tarantinovou novinkou ještě hodněkrát. Autorova fascinace šedesátkami tentokrát bohužel převálcovala všechno ostatní, takže doba hippies, sledování televize a žití amerického snu je na ploše dvou a půl hodin vykreslována až příliš precizně. Na úrovni jednotlivých scén i celkového propojení paralelních linek totiž nevyznívá nijak světoborně, a to jak po stránce scénáře, tak ani filmařské grácie. Tarantino je samozřejmě dostatečně zkušený na to, aby diváckou pozornost udržet dokázal, přesto se nelze ubránit dojmu, že od něj prostě chceme víc. Tady se až v závěru dočkáme důkazu, že Tarantino stále dokáže bavit a překvapovat – a o to víc mrzí ta dlouhatánská doba předtím, věnovaná vykreslování hollywoodské mašinérie na způsob rozpačité coenovky Ave, Caesar. A to rozhodně není přirovnání, které bych v souvislosti s mým nejoblíbenějším režisérem chtěl používat... ()
Postupná zahleděnost do sebe sama se mi zdála nasměřovaná ke katastrofě. Po mnou obdivovaných a perfektně vyvážených Panchartech začal Tarantino opatrně zdržovat už v Djangovi, aby v Osmi hrozných zasekl lehce přes míru a zachraňovali ho hlavně herci a slušná míra napětí. Vidina dalšího filmu olizujícího délkou třetí hodinu, tentokrát navíc v poctě zlatým časům a dobrovolně se předem omlouvající za nediváckost, mě proto lákala jen velmi opatrně. Právě v tom, jak moc jsem se pletl, se ale nakonec skrývá největší překvapení. Než by se klasicky zaobíral nekonečnými konverzačkami se autor raději křehce vyznává z lásky na sto a jeden způsob. Na rozdíl od leckterých svých starších počinů se nechvástá vlastním umem, on opravdu jen a pouze vzdává z plných plic poctu umu jiných a nechce nic víc, než se do šedesátek vrátit, rochnit se v nich a zkrátka pocítit zase ono bezbřehé okouzlení filmem a televizí, které přináší jen nejranější mládí. Takže i když mi přestřelená délka přijde jako frajeřina z principu, už protože se žánrově rozkračuje jen trochu narychlo a naoko (stačí si zkusit sám pro sebe převyprávět linku Sharon Tate), úsměv se mi dral na rty neuvěřitelně často. Téměř herní koncept zatnutí drápů do milovaného světa či období, kde si odvyprávím "to svoje", by se mohl teoreticky stát cílem pro nespočet dalších režisérů, ale něco mi říká, že by si na něm spousta z nich poslepu vylámala zuby. ()
Nemít žádná očekávání a být překvapen, toť univerzální, avšak obtížně dosažitelný klíč k pozitivnímu filmovému zážitku. Tarantino je kultovní pojem, ale pro jednou se vyhnu tematizování jeho osoby a vystříhám se hledání a hodnocení jeho osobního vlivu na film, popř. skrytým odkazům, které jistě zaměstnávají hlavy mnohým otravným rádoby kritikům. Film Tenkrát v Hollywoodu je pro mě až nečekaně chytlavé vykreslení přelomu 60. a 70. let, tedy doby, která mě osobně jinak vůbec nezajímá. V každém momentu a každé irelevantní odbočce jsem se upřímně bavil poutavými dialogy, zajímavými "zbytečnostmi" a subtilním vtipem brilantního filmového vyprávění, jakož na druhé straně i velmi reálnými a silnými emocemi ústředních postav. Dvě a půl hodiny uteklo jako voda a já bych si přál zůstat v tomto barvitě vykresleném, hřejivém světě ještě o malinko déle. Tenkrát v Hollywoodu je zářný příklad toho, že než mít co vyprávět, je důležitější umět vyprávět. A herecký koncert Brada Pitta a v závěsu i DiCapria je pak hoden samostatného potlesku... 9/10 ()
(1001) Pořád sice nechápu, o co Tarantinovi šlo, ale vlastně se mi dost ulevilo, protože jsem se bála, že to bude mnohem horší. Že je ale úplně umělecky vyčerpaný, to už je zdá se pevně zakořeněné. Nebo teoreticky nejde poznat, jestli je umělecky vyčerpaný nebo ne, protože je tak strašně zamilovaný sám do sebe, že mu na tom ani nesejde. ()
Galerie (123)
Zajímavosti (114)
- V potitulkové scéně můžeme zaslechnout hlas režiséra Quentina Tarantina. (TaNya_)
- Ve scéně ke konci filmu, kdy Cliff Booth (Brad Pitt) odchází se psem a přijíždějí v autě členové sekty Charlese Mansona (Damon Herriman) k domu Ricka Daltona (Leonardo DiCaprio), hraje písnička „Twelve Thirty“ od The Mamas & The Papas. Tatáž písnička hraje ve filmu Zlý časy v El Royale (2018), když do hotelu přijede Billy Lee (Chris Hemsworth) a jeho sekta. (DerfelCadarn)
- Ve filmu se objeví postava herce Steva McQueena (Damian Lewis), který byl od roku 1958 do roku 1961 hlavní postavou westernového televizního seriálu Wanted: Dead or Alive (od r. 1958), jenž měl podobný formát jako fiktivní seriál „Bounty Law“ s Rickem Daltonem (Leonardo DiCaprio). Dalton měl šanci získat hlavní roli ve válečném snímku Velký útěk z roku 1963, kterou nakonec ztvárnil McQueen. (Rubadub)
Reklama