Zlaté časy rádia

Allen sa zasekol, dialogy nic moc, o nic tam nejde, len o dementalne picoidy ako - rozhlas kedysi bol kralom, film ma nostalgicke prvky, akasi zidovska rodina zije v akejsi prdeli /jo, judaizmus je najmensia religia, taxa aj spravam, zidom nepomaham a rozhodne nejsem tzv, biely zid, ani hovno/. No a zmysel pre komedialnu konstrukciu pribehu - tak to ma nezaujima, v strede vladnu az vatovo plane plky. Kazdy reziser natocil kvalitne filmy, ale aj hnoj no a Wudy Allen teda prispel k existencii filmarskeho hnoja : 40 % (29.08.2017)

Woodyho Allena mám rád nejen pro jeho nesporné režisérské i scénáristické kvality, ale zároveň i pro jeho konzistentnost, kdy se jen stěží daří vypíchnout nějaké konkrétní vrcholy či pády. I přesto bych si troufnul jeden takový vrchol vypíchnout - Radio Days. Ještě nikdy nemělo vzpomínání na dětství takovou šťávu, ještě nikdy jsem si nepřál tak moc zapadnout do fiktivní rodiny, byť rodiny plné podivných karikaturek. Allen roztáčí nostalgii naplno, staví pomník světu, který si většina lidi dnes nemá šanci pamatovat (kdo prosím vás vyrůstal naposledy zrovna u rádia?), ale nejenže nám dokáže ten pocit, že rádio je to hlavní, ten primární eskapismus, ten středobod života, přinést až pod nos a přenést jej na nás; zároveň ho vesele dekonstruuje (hrdina větší než život, nebo plešatící starý páprda? “Video killed the radio star”, skutečně). Nic proti jiným mým oblíbencům, ať už jde o Hanu a její sestry, Zločiny a poklesky, Purpurovou růži z Káhiry, či Manhattan, ale Zlaté časy rádia mě skutečně baví asi nejvíc. Což ale vůbec neznamená, že za měsíc tomu nemůže být jinak. Obzvlášť u Allena, který se i v téměř osmdesáti letech snaží závodit v kvalitě sám se sebou. Pozoruhodný chlapík. (27.03.2015)

Bez debat jeden z nejlepších Woodyho filmů vůbec - plný nostalgie, humoru, dětských lásek a skvělé muziky. A ohledně té muziky je to asi film nejnabitější těmi nejprofláklejšími swingovými a jazzovými fláky 30. a 40. let. Film si tak krásně plyne, dokonce i nacistická ponorka a šílenec se sekáčkem se objeví, ale ta závěrečná scéna s Woodyho úvahou to ještě celé zvedne do nadpozemských výšin. Krása. (26.10.2014)

Klasická allenovka: židovská rodina a její zážitky, tentokrát související s poslechem rádia v roce 1944 kde romantické cajdáky a dobrodružné rozhlasové hry střídají hlášení z bojišť 2.světové války. Celé to plyne ve velmi poklidném tempu, vtípky také na pilu nijak netlačí (snad jen mafiánská babička a výchovný rozhovor s rabínem mají punc bránicového nitroglycerinu). Celkově poklidná dopolední podívaná. (05.08.2008)

Tenhle film si natočil Allen pro sebe. Nahozené, nenáročné historky týkající se radiového vysílání nejdou Allenovi zdaleka tak dobré (ne všechny jsou povedené, ne všechny jsou vypointované) jako jeho obvykle silné dialogy a pro ty, kteří nemají v lásce hudbu 30.-40. let může být navíc těžké vyslechnout si všechna hudební čísla. To ale bude Allenovi asi jedno a přívětivě naladěnému divákovi také, všechno v tomhle filmu je totiž podřízeno budování atmosféry doby, kdy radio bylo na soumraku jazzového věku králem a samotřejmou součástí života, jako dnes internet a mobilní telefon. Prostě ohlédnutí do dětství do brooklynské čtvrti Rockaway, kde Allen vyrůstal. Kdo má Allena rád, bude mít rád i tenhle film, ostatními si nejsem jistý. (24.04.2020)