Zlatí úhoři

Nádherné poetické zpracování podtrhuje celkovou upřímnost tohoto silného naturalistického snímku Karla Kachyni. Inspirace tvorbou Oty Pavla je sice cítit, ale pro mne je to málo. Námět je velice silný, ovšem né již tak originální, je bohužel celkem otřelý a to je škoda. Právě díky tomu je na mne snímek natur až moc a chybí postupná gradace. Přes všechny kvality tohoto díla jsem cítil až moc velkou celkovou rozplyzlost.To ovšem asi patří ke Kachyňovi. Můj vkus to úplně přesně však není. (30.04.2012)

„I statečný platěj za chyby smrtí.“ Myslím si, že Zlatí úhoři jsou filmem, o kterém se dá s klidem prohlásit, že je hodně lyrický/poetický, ale přitom nesklouzává k lacinému kýči a falešnému sentimentu. Pravděpodobně to v sobě má už Pavlova knižní předloha, ale jak tomu tak bývá, to, co funguje na papíře, se ještě nemusí podařit úspěšně převést na plátno. Tady to ovšem naštěstí vyšlo. Lví podíl na tom má nádherné prostředí, kde se filmovalo, a které ještě nechala vyniknout kamera Jana Čuříka s hudbou Luboše Fišera. Přispěli k tomu i uvěřitelní herci (překvapivě nebyli špatní ani ti v dětských rolích) spolu s dobře vykreslenou atmosférou těžké doby, která obnažovala charaktery některých postav. Pod Kachyňovým vedením tohle všechno funguje a člověk se může kochat tou krásnou nostalgií. Jistě, fakt, že malému Prdelkovi vše tak snadno procházelo, je docela úsměvný, ale nijak zvlášť to nekazí dojem z filmu. Za mě to budou silné 4*. „Franci, nebuď hamoun. Poraž si můj akát, z toho vyudíš 10 volů, když počítám, že jedenáctej seš ty.“ (03.03.2019)

Mám pocit, že poetické příběhy jsou něco, co nám vysloveně jde. Ať už knižně, tak i filmově. Zlatí úhoři jsou přesně tímto kouskem, natočeným v asi nejzlatější éře československé kinematografie. Berounka, Kachyňa, Menšík, Hrušinský nebo samotnej Prdelka jsou přesně ty důvody, proč mám filmy z této doby tak strašně rád. Ota Pavel připravil nádherný, ale nesmírně smutný příběh ze světa zlatých úhořů, kterého se chopil Kachyňa tak krásně, jak jsem se v současné době s ničím podobným nesetkal. Představte si, že stojíte u Berounky a vnímáte, jak pod Vámi teče samotná řeka. Když se pořádně zaposloucháte, možná ty úhoře i uslyšíte. Pokud se Vám to povede, tak Vám gratuluji, zažili jste to samé, co zažil Ota Pavel před desítkami let, když prožíval svoje dětství u Berounky. A víte co? Čert vezmi fakt, že takové krásné poetické příběhy tu už nikdo nepíše...tyto chvilky Vám totiž jen tak někdo nesebere. (17.11.2015)

Když se spojí : cit + krásný příběhy + Berounka, logicky si vybavím Otu Pavla a z filmového pohledu Zlaté úhoře. Pak jen s němým úžasem pozoruji herecký koncert Rudolfa Hrušinského a pozorně poslouchám slovům Oty Pavla ústy Vladimíra Menšíka a říkám si, že i člověk je krásná vnímavá bytost, že pane Pavle? (04.08.2006)

Všechno, co mi tak nějak chybělo nebo nesedlo na Srncích, tak to jsem tady našel v plný parádě a přirozeně poetický kráse. Nic vyumělkovanýho, nic nucenýho, a přitom je to zajímavý a silný jako málo co. Tohle! je filmová poezie přesně podle mýho gusta... a ta Fišerova hudba tý poetičnosti jenom přidává, ale to asi nikoho nijak nepřekvapí. Pro mě jako diváka to každopádně bylo mnohem přístupnější, srozumitelnější a bližší než Srnci - možná i kvůli tomu, že spoluscénáristou byl sám Ota Pavel, možná proto, že Menšík je prostě herecky úplně jinde než Heřmánek. Třeba do Srnců jednou dorostu, já to nijak hanět nechci, ale Úhoři jsou prostě pro mě osobně ne o ligu, ale o dvě jinde. Ta klukovská vášeň a fascinace lovem (jak u kluka, tak u táty), ty nádherně srdečný ódy na ryby, ta řeka, zurčení vody, příroda, všechny ty dětský sny a naděje, ale i ten samotnej kontrast s násilím a nesmyslností války jsou tady tak krásně a upřímně vykreslený, že se k tomu těžko dá něco dodat. A děti hrajou taky dobře, tak co víc si přát! (05.08.2016)