Místo u moře

Konec na můj vkus trochu vyšuměl, ale zdrcený hrdina v podání Caseyho Afflecka excelentní. Na jedné straně mě mrzí, že jsme si Michelle Williams neužili ve filmu víc, ale o to silnější byla katarze po dlouhém tichu (v tu chvíli se snad ani nejde emocionálně nezapojit). Šedá realita bez slunce, která vypráví "tady a teď". Nic nového, ale zatraceně dobře natočené. (07.03.2017)

S nadsázkou a ve velkých uvozovkách Nocturnal Animals pro nižší střední, potažmo venkovany. Pomalý, tklivý a bolestivý film (v duchu Eastwoodovek), který rozehrává několik dějových rovin a dává na odiv bolestivé životní události a rozhodnutí, potažmo nemožnost vyrovnat se s nimi, avšak je více polopatický a jednodušeji čitelný. Nejzajímavější na celém snímku je, že je paradoxně tak přímý a nefilmový. Protože půlka scén je úplně bez hudby a s takovou dávkou autenticity a energie, že to působí jako kdyby ten příběh žil váš soused od vedle. Bez pochyby filmová událost, jen ne asi úplně pro každého a určitě bude muset ještě trochu uzrát. Pro filmové vědátory ovšem zřejmě blaho. (04.02.2017)

(1001) -"Who you gonna shoot? You or me?" Jakožto osoba s vlastním traumatem z minulosti velmi oceňuji příběh o smrti rodiče, který se zcela vyhýbá většině klišé a zavedených přihlouplých schémat, v jakých se obvykle takové filmy z americké produkce odehrávají. Postava Patrika mi přišla výjimečně dobře napsaná i zahraná a jestli si někdo za tento film zasloužil Oscara, tak by to určitě byl herec Lucas Hedges. Je tak osvěžujicí vidět na plátně dospívajícího mladíka, který se chová rozumně, osobitě a uvěřitelně a svoje emoce prožívá hlavně vnitřně a nikoliv "rebelským" řvaním na svoje nejbližší. Caseyho Afflecka mám v srdíčku už od Zabití Jesseho Jamese a i nyní musím obdivovat jeho schopnost vyjadřovat nejrůznější spektrum emocí bez zřejmého pohnutí brvou. Bohužel s jeho postavou souvisí můj osobní největší problém s tímto filmem, a to je dle mého velmi nezvládnuté zprostředkování onoho konkrétního nejdůležitějšího flashbacku. Filmu se předtím i potom daří zůstávat velmi civilní (vzhledem k tomu, jakých témat se dotýká), ale prostřihy z advokátovy kanceláře od statického sedícího Afflecka do tragické minulosti podkreslené patetickou hudbou a ukazující vše vyděračsky a chce se mi říct i zbaběle citově zabarvené se velmi odlišují od stylistického pojetí zbytku filmu, a ne dobrým způsobem. Zároveň to také signalizuje soustředění autorské pozornosti více na minulost než současnost (a já bych to chtěla naopak) a upřednostňování Affleckova vztahu k jeho ženě na úkor vztahu k synovci (a já bych to chtěla naopak). Na druhou stranu mě velmi potěšil odkaz na můj oblíbený Freudův sen o hořícím dítěti, ačkoliv ten taky do realisticky pojatého příběhu příliš nezapadá. Ve výsledku na mě Místo u moře působí jako řemeslně dobře zvládnutý produkt s jistými kvalitami, který v sobě ale po troše přemýšlení a cítění neobsahuje nic, kvůli čemu bych jej chtěla kdy vidět znovu, myšlenkově se k němu vracet nebo ho obdivovat. (19.09.2017)

Text obsahuje drobné spoilery. Jeden z nejužitečnějších filmových trenažérů na život se zlomeným srdcem. Tragédii se buď můžete nechat zcela paralyzovat, nebo si nad ní udržet jistý nadhled – jak činí Lonergan a jak se zároveň snaží hrdinové Místa u moře. Film neobnovuje status quo a neujišťuje nás, že vše bude zase v pořádku. Skutečná katarze a návrat k harmonii zachycené v několika flashbacích nepřichází, stejně jako nemusí vysvobození a alespoň nějaká forma satisfakce po podobné tragédii nikdy přijít ve skutečném životě. Nejde o jediný odklon od konvencí amerických rodinných melodramat, nabízejících na podobná dilemata zpravidla jednoduchá řešení. Tragédie není zaviněna osudem, proti němuž člověk nic nezmůže, nýbrž lidskou chybou, postavy nejsou černobílé a své emoce oproti hrdinům běžných melodramat z velké části nedokážou externalizovat. Vyjadřují je za ně flashbacky a vážná hudba, jež nás zároveň upozorňují na neustálou (a paradoxní) přítomnost ztráty, na nevyplněné místo (ještě bolestivější jsou při druhém zhlédnutí zmínky o dětech v dialozích – muž, kterému Lee opravuje kapající kohoutek, mluví o sestře s dětmi, zdravotní sestře Bethany se podle slov doktora právě narodila dvojčata – holčičky). Patrick a Lee se podobně jako hlavní hrdinka Lonerganova předchozího filmu musí hlavně naučit překonat komunikační bariéru a najít adekvátní výrazy k popisu neštěstí, které je potkalo (jako s tím nemá problém například muž, kterému Lee v závěru opravuje kotel a který se bez ostychu pustí do vyprávění o smrti svého otce). Oproti Lise ale navzdory melodramatickému potenciálu situací, v nichž se ocitají, nejednají melodramaticky. Naopak i scény, které jsou natočené s operní přehnaností, narušují svou neochotou nechat se plně pohltit žalem (Patrickův zvonící telefon během smutečního obřadu). Lidé sice umírají, ale život pozůstalých, jakkoli neutěšivý, běží dál. Místo u moře, melodrama, které nechce být melodramatem, pro mne tak není jenom znamenitě napsané a zahrané drama o nepřekonatelné ztrátě, ale zároveň film inspirativní i formálně a stylisticky. 85% (10.02.2017)

Charismatický Affleck je zatížen jakýmsi traumatem, a tak žije odloučeným a možná i trochu podivínským způsobem svůj stereotypní život. Nové situace, do kterých se dostane "proti své vůli" z něj začínají vybrušovat sympatického člověka a tím se celý film stává tak nějak zajímavý a přitažlivý jako ryze lidské drama. Michelle Williams se ve filmu otočí jen na pár minut, ale stojí to za to. Problém mám s oním traumatem hlavní postavy, přijde mi to tak neskutečně absurdní (opravdu tři děti? Nestačilo jedno nebo dvě?), že jsem filmu rázem přestal věřit. Nemohl jsem se za takových podmínek dále "ztotožňovat" s hlavní postavou a něco s ní prožívat... A taky myslím, že závěru chybí adekvátní katarze. 6/10 (13.02.2017)