Prince Bajaja
Režie:
Antonín KachlíkKamera:
Jiří MacákHudba:
Vladimír SommerHrají:
Ivan Palúch, Petr Štěpánek, Magda Vášáryová, František Velecký, Karel Hábl, Jiří Krampol, Josef Kubíček, Gustav Opočenský, Karel Augusta, Jiří Ptáčník (více)Obsahy(1)
Mladý princ (I. Palúch) opouští po smrti rodičů osamělou tvrz a vydává se do světa na zkušenou. V lese a v hospodě ho přepadne Černý princ (F. Velecký), podaří se mu utéct jen díky mluvícímu koníkovi, kterého se před Černým princem zastal. Ten ho odnese až k zámeckému parku, kde pozná krásnou dívku, je jí princezna Slavěna (M. Vášáryová). Princ vstoupí na radu koníka do služeb krále jako němý zahradník, který vyráží jen zvuky Ba a Ja. Dostane proto přezdívku Bajaja a stane se věrným přítelem princezny. Když oslavuje Slavěna své osmnácté narozeniny, přihlásí se tři ženichové, je mezi nimi i Černý princ. Nečekaně se ozve i ženich čtvrtý – strašlivý tříhlavý drak. Bajaja v rytířské zbroji se jako jediný s věrným koníkem pustí do boje s drakem… Antonín Kachlík se pokusil nahradit pohádkovou baladičnost životní realitou a zlidštit pohádková schémata dobra, zla, krásy, vypočítavosti a falše. Jeho Bajaja je ve skutečnosti hodný chlapec a princezna Slavěna má celou řadu rysů prosté zamilované dívenky. Černý rytíř není v podstatě nikdo jiný než loupeživý lapka a pan král ustaraný otec, hledající pro dceru vhodného ženicha, který by ho současně zbavil jeho královských starostí. (Česká televize)
(více)Recenze (191)
Jako malé dítě jsem si u téhle pohádky málem ucvrnkl strachy, když se měl na scéně objevit drak. Raději jsem zavřel oči, abych jej neviděl. Když jsem pak pohádku viděl o mnoho a mnoho let později znovu, tak jsem zase zavíral oči hrůzou, ale ta hrůza pramenila z toho, že figura draka byla opravdu jen úděsná loutka, nic víc. ()
----- "Nezapomeň, že do pekla vede cesta přímo, podle toho ji poznáš - ale do ráje ..." ----- Jedna z nezapomenutelných pohádek mého mládí - tak nějak po slovensku zemitá, rozervaná i poetická ... opentlená předivem bájného tajemství, věrného přátelství, obětavé lásky a toho nejsprávnějšího dobrodružství. O jejím natáčení dokonce vyšel v tehdejším dětském časopise "Ohníček" článek "Když světlo bije do očí a kůň se vzpíná". Dráček je s ohledem na tehdejší technické možnosti nadmíru povedený, Strýček Jedlička se při jeho následném ozvučení rozhodně nenechal zahanbit - a musím říct, že z mého ryze osobního pohledu zápletce čas nic neubral na kouzlu ani na opravdovosti ... v malebných kulisách Českého ráje, a tak pro tentokrát kašlu na objektivitu a přidávám i čtvrtou, jasně zářící *. Možná i proto, že je předobrazem pohádky skrz naskrz tradiční, v níž všichni zúčastnění svědomitě plní své úlohy: Princezna je líbezná a bezbranná, hlavní hrdina přímočarý a neohrožený, loupeživý rytíř lstivý a zákeřný - a nebohý drak nebezpečný a nelítostný, neboť doba ještě nepokročila natolik, aby mohl projevit i nějaké pěkné dračí vlastnosti. Nicméně taky se bohudíky nedostává ke slovu (a k činu) genderová vyváženost jakožto moderní vymoženost, která nemá nic společného s emancipací, když nutí půvabné princezny chápat se mečů a odhánět a v případě potřeby třeba i žalovat u královských soudních dvorů své ctitele (na jejich stínání snad zatím nedošlo), pokud se je ve slabé chvilce pokusí zachránit. P.S.: ----- "Co je to štěstí ?" ----- "Tvá radost, která nepřináší druhým smutek ani žal. Ostatní je sobectví." ----- ()
Rozprávky Boženy Němcovej sú vždy plné poučenia. Tentokrát, že klamať sa nemá a že cesty do pekla sú vždy priame a jednoduché. Kto klame, s tým sa zatočí, na rozprávku to s nimi dopadlo pekne brutálne. Film sa nehrá na efekty, no ani ten najhorší drak si nezaslúžil výzor trojhlavého moriaka. Napriek všetkým neduhom je v rozprávke temná atmosféra na pohľadanie, že sa mi ju vôbec nechcelo vypínať, na slabšie tri hviezdy to stačilo. ()
Hnus. FUJ. Asi se pozvracím. Tenhle odporný hnus je ostuda všech pohádek. Finále s "drakem" je celé k smíchu i na ten rok. Zaprvé musím říct že scénáristy by měli zavřít do blázince, každou hodinu (nebo lépe, minutu) do nich cpát léky aby se naučily jak funguje komunikace mezi lidmi. Protože tohle byl fakt extrém. Herecké výkony jsou trash. Hudba je hnus. Kamera tak nějak funguje - poslední pochvala! Jestli tohle opravdu napsala Němcová, mám jen malou naději proto že je byla ta ženská legenda oprávněně. Antonín Kachlík je bohužel absolutní blázen. Jeho šílenství při tvorbě bajaji neznalo meze a tak stvořil naprosto pošahanou plíseň. Casting očividně vybírala nechutná osoba kterou si přeji nikdy nepotkat. Představitel Bajaji je nebezpečný a nenormální organismus, který očividně přiletěl na naší planetu jen pro to, aby zde zhanobil postavu Bajaji a zas odletěl. Ještě jednou - HNUS. FUJ. kolem 10% ()
Galerie (17)
Photo © Centrum českého videa / BARRANDOV BIOGRAFIA a.s.
Zajímavosti (24)
- Pohádka se natáčela převážně v Českém ráji, zejména v okolí a na zámku Hrubá Skála, zřícenina hradu se jmenuje Pirkštejn a nachází se v obci Rataje nad Sázavou. Natáčelo se i u rybníku Věžák, který známe z filmu Jak dostat tatínka do polepšovny (1978). (Stocki)
- Na dotaz, proč v českém filmu účinkovali slovenští herci, odpověděl režisér Kachlík, že uměli velice dobře jezdit na koni, což v té době umělci z české provenience nedokázali. (Robbi)
- V scéne kde Bajaja (Ivan Palúch) bojuje s drakom, mal iného koňa, pretože pôvodný sa bál svetiel a dymu. (ČSFD)
Pro mě nejlepší česká pohádka. Jako malá jsem z ní viděla jen konec a pamatuju se, že se mně líbila princezna Slavěna a strašně jsem se bála draka. Sice možná není dokonale technicky zpracovaný, ale co byste chtěli od Československa roku 1971? Kdyby takhle vypadali dinosauři v Jurském parku, byla by to ostuda, ale u starých českých pohádek spíš než na technickou dokonalost hledím na to, jestli mají bohatý jazyk a zajímavý děj, jestli mají co říct a rozvíjejí dětskou fantazii. To, že jsem se toho draka bála, dokazuje, že vnější nedokonalost mu rozhodně nebyla na překážku :-) Později se mně Princ Bajaja velice zalíbil. Kvůli nádherné hudbě Vladimíra Sommera, kvůli malebným a přitom ne kýčovitým přírodním scenériím, správnému záporákovi, krásné, hravé a inteligentní princezně Magdě Vášáryové, a samozřejmě také nádherným kostýmům Vladimíra Brehovszkého. O těch by se tu dal napsat celý článek. Líbí se mně, že hodně používá bílou barvu a jeho kostýmy jsou vkusnou kombinací reálných historických stylů (italské renesance a empíru) a pohádkovosti. Měla jsem velké štěstí, že jsem je mohla vidět „naživo“ na výstavě ve Strahovském klášteře a na rozdíl od některých jiných, méně kvalitních, vypadaly moc pěkně i po čtyřiceti letech a zblízka. No a další rozměr pro mě pohádka získala, když jsem si přečetla scénář Františka Pavlíčka i s vynechanými scénami. Ty doplňovaly obraz, který film bohužel nedotvořil do konce: obraz velice propracovaného a moudrého příběhu. Na začátku pohádka prince zastihuje jako laskavého a statečného, ale trochu lehkomyslného mládence, který je odhodlán jít za svým snem, i když přesně neví, jaký ten sen vlastně je. Vypráví o něm svému koni a ten ho nazve „pěšákem snu“. Ve filmu je ovšem princovo vyprávění vynecháno, takže koníkovo „pěšák snu“ zazní tak trochu do prázdna. Během filmu princ postupně dospívá, učí se vytrvalosti, sebezapření a odvaze rozhodnout se pro těžší cestu. Na scénáři se mně nejvíc líbí dvě věci: jednak že se v něm projevuje Pavlíčkova láska k přírodě (princ zachrání nejen koně, ale i lasičku), což je motiv, který pohádkám rozhodně prospívá. A za druhé to, že příběh i postavy mají daleko ke schematičnosti - princ pomůže stařence, ale ta mu nesplní tři přání - jen mu řekne, že záleží na člověku samém, jakou cestu si vybere a kam ho dovede. Ani princova cesta za snem a láskou nejsou jen klasickou „cestou za vysněnou princeznou“ - zajímavou změnou je, že se nikdy nedozvíme, o čem přesně princ snil, ale je zřejmé, že jeho snem rozhodně nebyla prostě jen krásná princezna. Možná to má být nenápadná výzva, aby si na místo princova snu dětský divák dosadil své sny a dospělý své ideály, kterým postupem času začal říkat iluze. I sama princezna je reálná lidská bytost s lidskými vlastnostmi: hravá, trochu povýšená, provokativní, laskavá, odvážná a tvrdohlavá. Je to nejpropracovanější, nejživější postava princezny v českých pohádkách. Do Bajaji se opravdu zamiluje, až když se přesvědčí, že v něm našla záhadného ctitele, obdivovaného hrdinu i přítele. A příběh nekončí tím, že princ získá princeznu, ale až ve chvíli, kdy i princezna osvědčí svoje odhodlání jít za svou láskou a něco pro ni obětovat, a oba dohromady osvědčí svou schopnost spolupracovat (to už ve filmu chybí). Za scénářem je zkrátka cítit ruka člověka, který má cit pro jazyk, fantazii, laskavost a srovnané hodnoty. () (méně) (více)