Bylo nás deset

Výstižné charakteristiky mých předkomentátorů vcelku postihují úroveň i ráz filmu. Kontroverzní pozitivnost scénáře i režijního zpracování je víc než vyvažována - a zároveň obhajována - hereckým obsazením, hudebním doprovodem i zřetelnou snahou o věcné postižení skutečných vztahů a atmosféry během dvou let, která byla tehdy nucena mužská část populace - nynější dědečkové a perspektivní pradědečkové - v armádě trávit. S jistou nadsázkou lze říct, že v zásadě přináší pravdivý, byť notně idealizovaný ráz vojny během komunistického režimu v jeho vrcholné fázi, kdy byl - bez ohledu na skutečný stav společnosti - v zásadě akceptován a přijímán. Je prost tlampačové agitace padesátých let, není tu však ještě ani rezignace a odstup let osmdesátých; vojenské filmy v české národní kinematografii z tohoto hlediska představují svébytný sociologický fenomén. Tento svým způsobem semaforácký film v sobě obsahuje jako mnoho jiných v té době - snahu věcně, zevnitř systému a v jeho hranicích postihnout skutečné nesnáze, ale i radosti a žaly mládí té doby; je dobově věcný. Buďjakbuď pohled na S+Š v uniformě je dnes jak pohled z jiného snu, z jiné doby. Snad právě proto může i dnes nacházet své diváky, dychtivé zvědavostí po obsahu věty "To když byla ještě vojna, tak ..." (12.09.2007)

Děj filmu je sám o sobě prostoduchý až pitomý. Zřejmě za to může nejen hloupý námět (mimochodem, autorem knižní předlohy byl režisér filmu Antonín Kachlík), ale především nesmírně nudná a schématická režie. Přesně v duchu "angažované kritiky" se zde sice tepou zlořády jednotlivců, ale zároveň je film v zásadě nepokrytou agitkou, v níž jsou velitelé zásadně moudří, empatičtí a odpovědní... Situaci zachraňuje herecké obsazení... Za prvé účast (pravda, na poměry zvs notně přestárlých) "vojínů" Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra (takže se film mj. stává svérázným dokumentem o písničkách divadla Semafor v první polovině šedesátých let), za druhé účast mima Ctibora Turby, za třetí herectví Jaroslava Satoranského, Olgy Schoberové a několika dalších v té době začínajících herců... Snímek také disponuje místy i poměrně zajímavou a vynalézavou kamerou. Po pravdě řečeno jsem se ovšem ani tak nemohl dočkat konce, což se mi jinak při sledování filmů nestává moc často... Celkový dojem: 45% (29.08.2008)

"Len klid, pánovia. Z každej prehliadky mali odjakživa fofry iba velitelia. Nám sa nemôže nič stať." Tak to je velká pravda o vojně. Tady sice zase tak moc nešlo o zobrazení nějakého skutečného stavu armády, ale já jsem se bavil při výcviku, při skoku přes stoicky klidného koně nadél a hlavně při hudebně-pantomimických číslech. Přesto bych asi čtvrtou kapitánskou hvězdu dobrovolně nedával, ale mihla se tam Olga Schoberová a ta by mě potěšila, i kdybych to měl za 730. (26.06.2016)

Ocení nejspíš ten který byl v těch letech (63-65) na vojně, a že vojna není kojná, to byl všeobecný fakt, příběh šmrncnutý o hudební a romantickou složku nebyl vůbec špatný, stejně tak jako dobrá snaha o poctivé a realistické vyobrazení tehdejší vojny. Líbila se mi i atmosféra, v tý době už dost uvolněná, krásná to doba, možná bych i měnil. Jen bych si možná v roli Karla Čiperky dokázal představit někoho jiného-ale budiž, každopádně co se týče fyzických proporcí, tak poloviční desátník Moraveček byl parádně ztvárněn, i já měl s takovým podobným tipem tu čest. Holky krásné, krom parádní ozdobičky Šoberky, která klukům při jejich prvním setkání naprosto vyrazila dech (ani se nedivím) mě zde zaujala i ta Karlova láska (hrála Jana Jobová-jediný film) do které se na první pohled zamiloval. A samozřejmě hudba, parádní dobové šlágry, ty zde hodně vynikly a film oživily. Marthos asi nebyl na vojně, protože by jinak věděl že zde normálně byli i 30+, to jestli bylo Šlitrovi v tý době už 40 (inu člověk je tak starý, na kolik se cítí) to bych nechal stranou (k vadě to tu rozhodně nebylo). Jen tak mimochodem, i v těch tvých oblíbených 30 letech, se objevovali mladší herci v podstatně starších typech rolí a nebo naopak, viz Plachta, Marvan, Pešek atd, takže když už kritika, tak prosím ne jen jednostranná. ps: Hovadina to může být jen pro Tebe, pro člověka která na vojně nebyl, kdyby ta možnost byla, tak byses ji bránil jako čert kříže:-) (02.10.2011)

Bylo nás deset patří k té množině českých filmů, na které je nutné se dívat s jistým shovívavým despektem. Přelom 50. a 60. let byl ve znamení celospolečenských změn, ale ve státním filmu se stále ještě hojně přešlapovalo na místě. Trochu z obav o to, co přijde, trochu z pohodlnosti. V této atmosféře ke slovu přišel Antonín Kachlík a jeho románová prvotina Bylo nás deset (1961), oceněná II. cenou v soutěži k patnáctému výročí bojů u Dukly. Co víc si přát? Prostředí základní vojenské služby bylo příležitostí pro kohortu mladých: Satoranský, Postránecký, Zahajský, Krampol, Sloup... z nichž nikdo pod vedením začínajícího režiséra nepředvedl nic, co by stálo za pozornost. Jejich postsynchrony a voiceovery výsledku také mnoho neprospěly. Ani ta autentická bezradnost mládí nebyla klíčem k uchopení těch jednotlivých příběhů jalových mládenců. Samostatnou kapitolou pak byly obdobně herecky bezradné představitelky přítelkyň naivního hrdiny Jana Jobová (dabovaná Zuzanou Stivínovou) a Olga Schoberová (dabovaná Evou Klepáčovou). Kdyby na jejich místech Satoranský vyznával lásku pouze jejich fotografiím, dopadlo by to o poznání lépe. Co dodat k výstupům S+Š, kteří si řekli, že ve filmu vystoupí jen proto, aby se otrkali během natáčení, před jejich vysněným projektem Kdyby tisíc klarinetů? Otrkali se, toť vše. (22.08.2021)