Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Středometrážní film Pavla Juráčka a Jana Schmidta z počátku české nové vlny je příběhem muže, který si vypůjčí kočku, a pak se ji marně pokouší vrátit. Jenže půjčovna už není k nalezení, a tak muž s kočkou v aktovce kráčí bludištěm chodeb, čekáren a kanceláří... (NFA)

Recenze (104)

MM11 

všechny recenze uživatele

Jeden z nejodvážnějších projektů, co u nás kdy vznikl. Absurdní situace a hypnotické výjevy (ve stylu Kafky, i když nikoli pouze) skrz tehdejší režim dokreslují jeho zrůdnost. Postava k podpírání je jedním z prvních otevřených vyrovnání se stalinismem, a přitom jenom sekvencí v temné chodbě řekl skoro vše podstatné. Ten způsob využití myšlenkové zkratky si Juráček mohl dát patentovat, zvedá mu pak body i velký smysl pro humor. Mnozí mladí umělci se tváří jako srandisté, ale přitom všechno myslí smrtelně vážně; naopak Juráček se tváří smrtelně vážně a právě díky tomu si ze sebe umí vystřelit. Asi nemá smysl snažit se vše záběr po záběru pochopit a formalisticky popsat, tím by se ztratila velká část hry. Hold, každý si někdy připadáme jako hlavní hrdina a to ani nemusíme hledat půjčovnu koček.... ()

ORIN 

všechny recenze uživatele

Pavel Juráček si nemohl vybrat lepší dobu, kdy tento kafkovský motiv převézt na plátna kin, částečná politická a společenská obleva mu to umožnila, takže, proč toho nevyužít. Absurdita doby je zde dokonale vystižena, byrokratické manýry zesměšněny na maximum, navíc mi připadlo, že předabování dodává filmu punc jakési větší mysterióznosti. "Vlastnost, kterou se člověk liší od zvířat na pět." - "Rozum." - "Neee, kázeň!" ()

Reklama

easaque 

všechny recenze uživatele

podobných snímků bohužel v české kinematografii je málo a tak jsem aspoň rád, že jsem na tohoto režiséra narazil a je velká škoda, že mu doba nepřála. Tato kratší filmová hříčka je i po těch letech stále aktuální a díky absurdnosti situací se udržuje napětí až do konce. Surealismu prostě není nikdy dost a stojí za shlédnutí i kvůli zajímavé kameře. Možná si zaslouží ještě lepší hodnocení, ale nechám si to zatím uležet. [ PŘÍBĚH: 2 /// NÁLADA: 2 /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] ()

Big Bear 

všechny recenze uživatele

Moje zcela náhodné setkání s režisérským duem Juráček a Schmidt mne dokonale dostalo. Prostý příběh o vypůjčené kočce má v sobě vše. Jelikož zde již všechno padlo, včetně zdůraznění některých scén i replik, vše bych jen zbytečně opakoval. Jsem v údivu jak se podařilo během 38 minut v tomto podobenství poukázat na bezmocnost (a poslušnost) obyčejného člověka zcela svázaného byrokracií vládnoucího režimu, jehož jediným trochu agresívnějším výstupem byla věta: ,, Soudruhu, já si na nikoho nestěžuji, já jen nemám rád - když se ze mne dělá trouba. " A to vše spíše obrazovou formou s minimem dialogů. Stále častěji si uvědomuji jak šedesátá léta byla vrcholem našeho filmařského umění. --- Sám Juráček již za pět let po uvedení snímku poznal malost a bezmocnost občana i délky chodeb úřadů za normalizace a vydýchaný vzduch čekáren bez oken, včetně těch VB..... Tleskám. Nutno vidět! * * * * ()

Aelita 

všechny recenze uživatele

Vizuálně a koncepčně nejlepší je začátek filmu se symbolikou života – dětství, mládí, smrt – který se však ztrácí v mechaničnosti obrazu a zvuku. Mechaničnost ukazuje, že mezi mládím a smrtí autor zřejmě jen osaměle bloudil v kafkovském byrokratickém bludišti. Alespoň to tak vypadá podle jeho filmů a deníků (viz Klíč k určování trpaslíků). Juráček a jemu podobní přecitlivělí a sebelitující se nepraktičtí intelektuálové, kteří se ztratí v soukolí jakéhokoliv systému, jsou k politování, protože jejich pozornost se zasekává pouze na rozporech mezi vnitřními přáními a představami a vnějšími jevy a požadavky světa jako systému, jenž se chová jinak, než by si tito lidé přáli. Nicméně jim nelze upřít pronikavost umu a schopnost analyzovat a nacházet zákonitosti. "Tehdy jsem si uvědomil, že v sobě nosíme obraz světa, který jsme si vymysleli, abychom se v něm vyznali. Člověk si na něj zvykne a začne si jej plést se světem samotným." (citát z Juráčkových deníků). Inteligence těmto lidem občas umožňuje podívat se na sebe sama ze strany: "Tomán se rozhodl, že vyrobí film o nás. Totiž o nové vlně. Bude se to jmenovat Továrna na iluze. Děj bude vyprávět o mladém režisérovi, jenž za státní peníze nevěděl roupama co dělat. Teprve ´osvobození´ v srpnu 68 učiní tomuto cynickému playboyovi škrt přes jeho pochybnou kariéru. Věřím, že jednou budeme Tománovi vděční, protože by nás nenapadlo ani ve snu, že se jako třicátníci dočkáme toho, že o nás bude natočen celovečerní film." (konec citátu). Každodenní život s těmito lidmi je těžký nejen pro ty, kdo s nimi žije, ale i pro ně samotné, protože ve skutečnosti nejsou spokojení v žádném společenství, v žádném zřízení, a i kdyby existoval nějaký systém, jenž umožňuje vše, pak by byli stejně nespokojení, protože by nevěděli, proti čemu nasměrovat svou kritičnost, protože právě kritičnost je hlavní vlastnost intelektu. Každý systém je pak jimi vnímán jako absurdita a ta je úplně pohlcuje. To vysvětluje, proč jim uniká rozmanitost samotného života, který se neskládá pouze z vykonání povinností, ale i z osobních představ, snů a prožitků. Tajemství osobního štěstí nebo aspoň spokojenosti tak spočívá v zaměření se na to, co člověk může, nikoliv na to, co nemůže. Pokud intelekt brání člověku cítit a prožívat to, co je, a zdůrazňuje spíše to, co není, pak se nelze divit, že člověk vnímá svět jako absurdní systém, který zabraňuje plnohodnotnému životu, což je vlastně problém člověka, nikoliv světa, a člověk je tak spíše postavou k podpírání, než postavou podpírající, spíše silou destruktivní než silou konstruktivní. Což potvrzuje i tento alegorický film, kde osamělý člověk místo řešení vlastního života a životních úkolů (vztahy, seberealizace) řeší omezení systému v podobě byrokracie. To je typický postoj lidí, kteří se nestarají o existenci, ale zabývají se existencionalismem. Není náhodou, že místo kritického odporu k normalizaci a byrokracii jsem ve filmu cítila spíše nesympatický egoismus samotného autora, a že půjčovna koček ve mně vyvolala ironickou asociaci se známou slovní hříčkou, která ze služby ´Vypínání deček´ udělala ´Vypínání děcek´. Čili než člověk začne kritizovat okolní svět, měl by si nejdříve posvítit do vlastní mentality. Přesto všechno ve filmu zaznívá jeden geniální postřeh ve formě dialogu dvou mužů, jeden z nichž řeší křížovku: "– Vlastnost, kterou se liší člověk od zvířat na pět písmen? – Rozum? – Kázeň !" Skutečně je člověk jediný pozemský tvor, který se vědomě podřizuje a přizpůsobuje jakémukoliv systému. A právě na té "schopnosti" je založena lidská civilizace. ___ O tom, jak vnímání diváka ovlivňují předběžné informace o filmu, svědčí i to, že řeším otázku, zda by mne napadla asociace s Matrixem, kdybych si před sledováním tohoto filmu nepřečetla komentář Traffica. () (méně) (více)

Galerie (12)

Zajímavosti (4)

  • Film byl v roce 2016 restaurován do digitální podoby. (M.B)
  • Jedna z posledních scén, která se odehrává na otevřeném schodišti v budově, se točila na pražské FAMU. (Azurose)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno