Režie:
Paul SchraderScénář:
Paul SchraderKamera:
Alexander DynanHudba:
Brian WilliamsHrají:
Ethan Hawke, Amanda Seyfried, Philip Ettinger, Michael Gaston, Cedric the Entertainer, Victoria Hill, Bill Hoag, Elanna White, Kristin Villanueva, Erica Fae (více)VOD (3)
Obsahy(1)
Ernst Toller (Ethan Hawke) je nešťastný kněz z malého historického kostela na severu státu New York, jehož život se radikálně změní po setkání s Mary (Amanda Seyfried) a jejím manželem Michaelem, labilním ekologickým aktivistou. Prázdný kostel a stále silnější pocit, že svět se řítí vstříc katastrofě, Tollera donutí pustit se do nebezpečného podniku s nadějí, že se mu konečně podaří získat zpět nahlodanou víru a naplnit své poslání – napravit křivdy, které se kolem něj dějí. (Bontonfilm)
(více)Videa (1)
Recenze (150)
Hodně zajímavý film, přišel mi takový... myšlenkově obohacující, řekněme - zazní tam spousta věcí, nad kterými lze dlouho přemýšlet (např. většina voiceoverových pasáží s psaním deníku, jako např. tato: Přemýšlel jsem o všem, co jsem měl říct, nebo mohl říct jinak a co jsem mohl říct lépe. "Vím, že se nic nezmění, a vím, že není naděje." To napsal Thomas Merton. Zoufalství je vývoj pýchy tak velké, že útočí na jistotu člověka, než by přiznala, že Bůh je kreativnější než my. Možná bude lepší mu to neříkat. Já o pýše nemám co mluvit.). Spoustu lidí to asi může odradit (natočeno je to ve formátu 4:3, téměř celé se to obejde bez jakékoli hudby, řeší se tam dost depresivní a abstraktní věci, je tam několik záběrů, které nemusí být příjemné citlivějším divákům a má to hodně zvláštní závěr), ale mně osobně to oslovilo a bavilo, dá-li se to tak říct (btw. tematicky mi to vzdáleně připomnělo snímky Americká idyla a V údolí Elah, u kterých mi taky nebylo moc do smíchu, ale to je prostě tím, jak moc jsou silné). K filmu mě přivedl jeden rozhovor s Alešem Stuchlým, který o tom filmu pronesl, že se naprosto vymyká festivalovým i artovým standardům a že je to životní role Ethana Hawka - nemám problém s obojím souhlasit. ()
Jak žít ve světě, který se řítí nezadržitelnou rychlostí do záhuby? Schraderův film upozorňuje v ostrém kontrastu na nezájem světových politiků a byznysmenů oddálit ekologickou katastrofu, zároveň s tím se ale pouští – prostřednictvím hlavního protagonisty – do polemiky s bohem, s vírou. Vynikající Ethan Hawke. Špičková kamera. A hudba, která zcela souzní s tím, co se odehrává na plátně. First Reformed přesto osloví spíše ty z diváků, kteří jsou zvyklí u filmu přemýšlet a rozvažovat. Protože je o čem. ()
„Pročítám tyhle první stránky svého deníku bez radosti. Ovšem, mnoho jsem se nauvažoval, nežli jsem se rozhodl psát.“ Deník venkovského faráře v čase globální ekologické krize. Jakmile se ruka kněze dotkne pera a před tou uštvanou, nehybnou tváří se otevře bílá stránka, každý jen trochu znalý vzpomene na Bernanose a na Bressona. A jen tomu, kdo Bressonovu adaptaci neviděl a ani mu nic neříká záhy zachycený sloupek knih, se smí ještě jednou zatmět před očima. Ostatní se odvrátí nebo ponoří. Zanedlouho poté, co režisér na scénu uvedl kněze, který si píše deník, jsem pocítil téže výhrady jako zobrazená, vyprávějící postava a musel jsem se přestat dívat, abych se po týdnu vrátil, a už se nedíval, ale četl. Jaký má smysl parafrázovat zkraje jedenadvacátého století tak úchvatný film, jakým je Deník venkovského faráře? Jistě ne jen proto, že si ho v propadlišti dějin jen málokterý filmový divák (či lépe řečeno spotřebitel) objeví. Myslím, že posun, kterým se Zoufalství a naděje vzdálilo od obou Deníků není jen formální. Bernanosovi stačila deníková forma, aby dostatečně zproblematizoval ústřední postavu. Spolu s fiktivním dokumentem předložil čtenářstvu otázku po autenticitě zachycených pocitů, kterou vyhrotilo vypravěčské hledisko, nesmlouvavý zrak – a tím nesmlouvavější, čím více se bojí neodvratného poranění. V Bernanosově knize právě přesné a zaujaté vyprávění, bezohledné a syrové, distancuje knězův deník čtenáři, a ten může směle soudit – o díle, jeho světě i o světě vlastním. Bressonův film se týmž způsobem opřel o gigantický neherecký (sic!) výkon geniálního herce Clauda Leydu: mez osobního nasazení je ustavičně překračována a vše zachycené jako by se vzpouzelo kameře… S hrdinou se nelze ztotožnit a nevykrvácet přitom. Divákova vlastní duše se rozpíná jako tělo na pitevním stole a nelze neřezat... Schraderův film vyvstal před mýma očima jako struktura a při druhém sledování, kdy jsem se překlenul přes dvacátou minutu, jakýsi záblesk osvítil snad všechna lešení, po kterých jsem zvědavě šplhat. Schrader svůj snímek buduje z frází, které až absurdně obnažuje, a tím brání divákovi, aby se k nějaké z postav vztáhl osobněji. Na každé scéně mi něco vadilo. Každý motiv něco vychýlilo. Jako by vše bylo nemocné - a no vskutku je. Deníkový rámec exponuje jako hlavní problém jazyk. Jím se spíše odtrháváme od světa i od nás samých a ani americkému protestantskému knězi, jemuž nestačí jedna značka whisky, ale pro každý svůj večer, v němž bilancuje svá selhání a předvídá další, (tam, kde se Bernanosův kněz spokojil se špatným vínem) si líbivě vyhrazuje značku novou, jeho deník moc nepomůže. Více jím pohnou smyslové zážitky: brutálně odhalená rozstřelená hlava farníka a jakoby bokomaristický styk s těhotnou ženou (šamanský vzestup toho těžce nemocného muže, který píše, zatímco by měl milovat, dýchá v rytmu Reggiových dokumentárních filmů - využít pro film hudbu Phila Glasse, mohl být výsledek ještě nestravitelnější, škoda). Schrader tudíž - téměř v duchu myšlenek Davida Abrama - akcentuje uvědomovanou a sdělující tělesnost jako tu nejschůdnější cestu k proměně sebe i svého vztahu k přírodě (a /nejen/ planetě) a perzifluje vlastním jazykem i způsobem snímání západní falogocentrismus a jeho vizuální protějšek. Jen tato dvojznačnost snímku (vedle ekologického poselství) - souběžně vyprávějícího (a prostě řazenými událostmi konstruujícího didakticky apelativní podobenství, nad nímž se nelze nezamyslet) a exponujícího sebe sama (svou výstavbu) - mně ho přiblížila a byla-li nezamýšlená, tedy jsou-li všechny fráze a vizuální smog autentickými projevy nevidomého profesionalismu zúčastněných, cítím se tím spíš být svědkem velké filmové události. () (méně) (více)
Boží mlčení a nářek světa jako bažina, kde člověk marně našlapuje dno. Schrader se na konci své kariéry vrací zpět ke kořenům. V "Zoufalství a naděje" rezonuje nejen koncept "Taxikáře", ale také autorův dlouholetý obdiv k Robertu Bressonovi. Jemu se přibližuje nejen v rovině morálních motivů, ale také strohým úsporným stylem, jenž dává plně vyznít napětí a dramatu v nitrech postav. Před více jak čtyřiceti roky šokoval "Taxikář" obrazem světa natolik zkaženého, že jako hrdina z něj může vzejít impulzivní maniak sám prohnilý zlobou a s pokřivenou morálkou. Ve svém posledním filmu ukazuje Schrader svět a existenci, které děsí nikoli na úrovni bezprostředního ohrožení, nýbrž tím, jakou úzkost a beznaděj v nás vyvolává, když ho přestaneme bezhlavě a egocentricky žít a zkusíme ho racionálně nahlédnout. Trudnomyslnost "Zoufalství a naděje" ještě stupňuje vnitřní bolest ústřední figury, a to nejen emocionální, ale i tělesná, přičemž právě tato bolest se stává katalyzátorem paradoxního procesu nalezení nové víry pro hrdinu, který oddal svůj život službě Bohu. Chvílemi by se mohlo zdát, že Schrader nabízí až příliš snadná východiska, ale je to stejné povrchní šálení jako v případě závěru "Taxikáře", kde také zdánlivě konejšivá normálnost pouze zastírá extrémnost a děsivost všeho předchozího. Tentokrát by se mohlo zdát, že se Schrader spokojí s další bressonovskou aluzí, jenže ta právě v kontextu děsivého světa musí být radši milosrdně utnutá do závěrečných titulků. Na rozdíl od problémů, které viděl Travis Bickle, ty současné totiž nezmizí stiskem spouště, ani políbením. ()
V prvej polovici sa nás First Reformed snaží presvedčiť, že ide o skromnú komornú drámu ktorej nie je ľahostajná ekológia a klimatické zmeny. Príbeh rozpráva o kňazovi ktorý sa snaží zmieriť so svojim osudom. Tragicky priišiel o syna a jeho žena ho opustila. Píše si preto denník a obstojne si vypomáha alkoholom. V podstate by na tom nebolo nič zlé keby sa tvorca viditeľne nesnažil a neprosil kritiku o zlaté sošky. Pridané "umelecké" a surreálno abstraktné vsuvky kazili zážitok . ECO časť ktorá ma na začiatku bavila bola neskoršie samoúčelne vyťahovaná ako s trenírok K...t a nemala v deji väčšie opodstatnenie. Prvá polovica bola parádna. Druhá u mňa zlyhala. ()
Reklama