Hra na pláč

Film o soucitu a toleranci ve světě, kde se lidé bez rozmyslu zabíjejí v zájmu svých velkých pravd. Ale také film o odpuštění a o lásce, která je jenom jedna, třebaže ji každý z nás vidí jinak. Pro mě navíc to tehdy bylo první setkání s hercem, který má pohled smutného bernardýna - Stephena Reu mám ráda dodnes! Škoda jen, že toto je jeho zřejmě životní role. Po letech jsem si Hru na pláč střihla znovu - a funguje to pořád stejně - prostě srdcovka! (05.09.2014)

Podivný film a to hned z několika důvodů. První polovička(možná spíše třetina) se odvíjí v duchu filmů, v kterých IRA unese někoho a žádá za něj někoho. Vyvine se z toho přátelství dvou muž, z čehož jeden má brzy zemřít. Druhá část je o snaze věznitele odcestovat do Londýna a poznat tu ženu, o které tolik básnil muž, který strávil své poslední okamžiky s ním.Vše je tu jinak než vypadá a celé je to, na můj vkus, příliš naplánované a čitelné. Jak si tak všímám, mnoho lidí zde bylo překvapeno jedním zásadním zvratem, který mě však byl od první chvíle jasný(asi záleží na vnímavosti). Bez této "třešničky na dortu" není Hra na pláč ničím výjimečným. Neil Jordna je zvláštní režisér, od kterého divák někdy neví co čekat a to trochu sráží jeho nepopiratelnou kvalitu (v některých filmech to nelze popřít, viz. např. Interview s upírem). Hra na pláč není filmem pro každého, své diváky si rozhodně najde, ale 89% na čsfd neodpovídá skutečným kvalitám tohoto snímku. (04.12.2007)

První třetina filmu je tak neskutečně nudná a debilní, že jsem to tady zapíchnul a další pokračování si přečetl raději ve spoileru k filmu. Když si rukojmí a terorista začnou povídat o sportu, respektive když si jakékoliv dvě postavy v jakémkoli filmu (kromě sportovního, ale na ten bych zase nekoukal) začnou povídat o sportu, znamená to pro mě, že buďto scénáristovi došly nápady na další duchaplnou konverzaci anebo má v hlavě opravdu nasráno. Výsledek je pocit, že s tím zbytečně ztrácím čas. Oprava: Nakonec jsem to dokoukal, a musím uznat, že druhá část filmu už má trošku atmosféru, zejména teda ta scéna, když Dil ve žlutých šatech zpívá v baru... To jsem se málem udělal. Takže opravuji z * na ***. (15.04.2012)

Film lze rozdělit do dvou na sebe navazujících příběhů Každý z nich s jiným emocionálním nábojem a s neodhadnutelným zvratem. První část se mi líbila více: psychologie mezi únoscem a obětí rozvětvená skrze rozdané role do časem až kamarádského vztahu. Druhá část snad kvůli té pro mě nepochopitelné orientaci byla mírně vzdálená jakoby z jiného světa, ačkoliv je to film z počátku devadesátek. Každopádně tento podivný film stojí za to. (15.01.2017)

Hru na plač stačilo vidieť raz, aby zostala v pamäti pevne ukotvená. Odvážim sa dokonca tvrdiť, že si to, až na pár detailov, pamätám veľmi presne dodnes. Po rokoch úpenlivého hľadania a striehnutia už teraz iba vyčkávam. Niet sa kam náhliť, bojím sa unáhliť. Exotické jedlo väčšinou sklame, ak je pre nedočkavosť a z náhradných surovín pripravené doma, rovnako, ako stará láska bude vždy lepšie chutiť v spomienkach, než pri opätovnom stretnutí v inom čase. Až takto citlivý je môj vzťah k Hre na plač a vôbec nemám pocit, že by to v prípade tohto filmu bolo prehnané. [100%] (02.01.2003)