Podivnější než ráj

Film rozdelení na tri časti - The New World, One year later, Paradise - Jim Jarmusch zobral pôvodný kraťas The New World a rozšíril ho o nejaké tie zmeny v charakteroch a o takej pokojnej ceste za hľadaním šťastia. John Lurie, Eszter Balint a Richard Edson predstavujú troch vyvrheľov, ktorý sa pasujú svetom podľa svojho najlepšieho presvedčenia. Jarmusch je tu krásne minimalistický a jeho pohľad na zúčastnenú trojku je neskrásne krásny a smutno veselý. Hlavne druhá časť one year later je krásne nevtieravo vtipná - všetky scény z maďarskou tetou - skvelá Cecillia Stark sú neskutočne vtipné a plus scéna v kine ktorá je perfektná. Tretia časť Paradise, je krásnym úrazovým kameňom rodiny a priateľstva na pozadí zdanlivo pekného miesta, ktoré ale nemá žiadny vplyv na problémy hlavným hrdinov, ktoré ich prenasledujú aj tam. koniec je len krásnou bodkou za touto pomalou road movie, ktorá oddelila hlavných hrdinov práve tým, že ich zblížila. (01.08.2009)

Jarmusch měl vždycky pochopení pro podivné existence – dvojka povalečů Willie a Eddie je ukázkový příklad. Herecky je ale nejlepší imort Eszter Bálint. Vynikající je černobílá kamera Toma DiCilla, která nám ukazuje Ameriku šedivou, ošuntělou a nezajímavou. Ať už jde o New York, Cleveland nebo Floridu, měl jsem dojem, že kdyby to tehdy natáčel u nás v socialistickém Československu, měl by kromě palem a moře stejně vypadající záběry. Hlavní hrdinové sice všude narážejí na stejnou nudu, ale divákovi to opravdu nehrozí. (15.01.2006)

Další Jarmuschova tradiční hra na umění. Dva povaleči se poflalkují světem. Krajně nezajímavá věc, na kterou se sice dá místy koukat (díky velice zřídkavému závanu humoru), ale jakmile se na jedinou sekundu zamyslíte, tak si uvědomíte, že je kompletně celý snímek opravdu totálně a nefalšovaně o hovně. V podstatě sledujete (naštěstí v přátelské stopáži) tři nezajímavé životní osudy tří nezajímavých lidí. Nic víc a nic méně. Za sebe (největšího filmového odborníka vesmíru) dávám slabé dva kusy. (21.07.2018)

Jeden z nejvýraznějších režisérů naší současnosti je viditelně v jedné ze svých juvenilií ovlivněn filmovými vlnami druhé poloviny minulého století. Předěl zlatého věku a naší doby - tou je právě doba děje filmu - vypovídá o mnohém. Především o vyprázdněnosti světa a hodnot americké společnosti. Kamarádské duo se ve svých očekáváních i počínáních příliš neliší od svých bohatších spoluobčanů; i ono žije na pokraji legality a ilegality svého společenského bytí. Mladá Maďarka, odhodlaná uniknout stůjcostůj z kádárovskéo ráje, se velmi rychle této morálce přizpůsobuje. Faktická vyprázdněnost hrdinů, jíž odpovidá klipovitá stříhavost kompozice, je hlubinná a rozhodně ne vědomá. Všichni tři jsou s to prožívat a mít své city - sympatie i antipatie. Mělkost tohoto životního stylu odhaluje až závěr filmu ve scénách s nečekaně získanými penězmi. Otevřený konec - protiklad neblaze proslulých amerických happyendů - však nevylučuje ani naději. Naději v procitnutí a lidské sebeobrození této trojky "malých", ale ne nejmenších a ne nejbeznadějných lidských osudů. (13.06.2010)

Mám rád pomalé filmy, ale musejí mi sednout – a to se Stranger Than Paradise povedlo. Jim Jarmusch má svůj specifický styl, který na mě dýchne v každém jeho snímku a ihned se mu poddám. Leckdo se při sledování tohohle filmu bude ukrutně nudit, já jsem naopak hltal každou scénu a užíval si tenhle krásně natočený prostý příběh, který vyústí v sérii neuvěřitelných náhod. Jarmusch mě pokaždé chytí za srdce a při sledování jeho děl si připadám jako ve filmovém nebi – jeho filmy mi vždy připomenou, proč miluju kinematografii. Díky němu už také vím, že opojný zážitek si člověk může odnést i z filmu, ve kterém se vlastně skoro nic nestane. (17.07.2018)