Nechte zpívat Mišíka

Překvapuje mě, že tady nikdo nezmiňuje nesympatického a arogantně působícího Adama Mišíka, jeho protivně přehrávaný smích během rozhovoru přes Skype s bratrem Vládi Mišíka, a jeho desetkrát "jako" v jednom z jeho vstupů. Zatímco dcera a prvorozený syn působí poměrně normálně a skromně, Adam se jeví jako totální pozér, a to ještě namachrovanej. Jinak dokument celkem příjemný, možná některé pasáže trošku zdlouhavé, ale připomenutí nemalého počtu písniček mě potěšilo (no ale ještě aby tam nebyly). Olin zamlada a archivní záznamy ze 60. a 70.let taky. Slepice mi nevadila. (16.10.2017)

Aneb jak jde banální námět "životopisný dokument" zpracovat co nejméně přehledným a nejvíce nesnesitelným způsobem. Dokumentaristka nabrala zcela nezajímavý materiál a troufla si ho ještě skrze "ozvláštňování" pomocí více časových rovin a stylizovaných pasáží ne zkrátit, ale dokonce ještě natáhnout na brutálních 100 minut, což je čas, na jaký si smí troufnout jen dokumentarista absolutně přesvědčený o nutnosti každého záběru. Zde parta starých lidí opakuje dokola ty samé věty, nejčastěji "objevující" věci jako stárnutí... nedá se to vydržet a nechce to skončit. Nemá to koncept, strukturu, gradaci. Fušeřina. (22.04.2017)

Dokument o Mišíkovi, v hlavní roli... slepice! Vladimír Mišík je jistě statečný a v mnoha ohledech obdivuhodný člověk, který se podílel na nejzajímavějších deskách, co u nás za socíku vznikly. Přesto bych ale zvážil, jestli je to ta správná persona, o které točit celovečerní dokument. Vždyť co jsme se krom pár zábavných historek (jak se Vladimír opil a usnul ve křoví nebo jak si před koncertem s Rolling Stones zapomněl doma kytaru) dozvěděli skutečně zajímavého? Že nikdy nepoznal vlastního otce. Ale i tato dějová linka je podána tak nějak nezáživně. Mohlo to být napínavé drama ála Pátrání po Sugar Manovi, ale toho se s pomocí powerpointově nevkusných rudých nápisů „A pak jsme fotku poslali do Ameriky a tohle nám odpověděli!!“ nedocílí. Navíc kvůli špatnému timingu (pravdu o otci se dozvíme už někdy v půlce filmu) přijde veškeré potenciální napětí vniveč. Vladimír Mišík je k tomu všemu takový obyčejný pán, co má rád svůj klid, měl nějaké ženy a děti, rád pil, hrál v nějakých kapelách... Při vší úctě k jeho tvorbě mi připadá, že to není strhující osobnost typu třeba Filipa Topola - abych zůstal u českých rockerů - která by "utáhla" celovečerní dokument. Je takový... normální. Při svých výpovědích působí nepřirozeně, často si pomáhá vycpávkovými slovy "jako" a "žejo". Dokonce i na těch zajímavých okamžicích v jeho životě jako by vlastně nebylo nic moc zajímavého. ,,Jak jsem se dostal do první kapely s Radimem Hladíkem? No, normálně napsali inzerát, já jim odepsal žejo, přišel na konkurs a bylo to.." ,,Jak vznikají moje skladby? Tak různě jako. Třeba jsem psal holce, aby za mnou večer přišla domu a ona nepřišla, tak jsem o tom napsal písničku." Jako kdyby režisérka tušila, že z toho zas tak velké emoce nevytříská, pokusila se klasický formát mluvících hlav ozvláštnit, což z mého pohledu dopadlo katastrofálně. Hrané scény kvůli angažování neherců a zvláštní stylizaci působí jak z béčkového filmu z 90. let. Animované pasáže, v nichž třeba Žižkovská věž nastartuje a odletí jako raketa do vesmíru, jsou takové nějaké laciné a podivné... A to celkové rámování, kdy Mišík sedí před ledničkou, jeho kamarádi kolem něj létají a on své nejniternější výpovědi vypráví kálející slepici, to mi připadá už úplně bizarní. Celkově byl pro mě tedy tento dokument zklamáním. Nic moc jsem se z něj nedozvěděl, přišel mi bez konceptu, gradace a pointy. Vrcholem jsou bezesporu Mišíkovy skladby. Ty by ovšem vyzněly i bez obrázků autora, jak létá mezi slepicemi vesmírem. (26.04.2018)

V dokumentu není obvyklý postup vycházek hrdiny po jeho místech, ukazování starých fotografií a "mluvících hlav". Mišík zde v soukromé a profesí lince pateticky nekňourá a vypráví v situacích a ne v popisech. Na otázku, co dělal když nemohl za komunistů hrát, odpovídá "chlastal". Prostředí ateliéru sedí k jeho hudbě. Tvůrci získali přímo detektivní důkazy o jeho otci. Slyšíme pár kouzelných historek, například o Rolling stones, byť trochu brzdí tempo vyprávění. Dokument plyne přirozeně a konci bychom dali Mišíkovi nejraději pusu. Ale nechápu proč nepřijal vyznamenání za zásluhy. (03.09.2018)

Netušil jsem, že existoval nějaký Mišík, kvůli němuž se třásli komunističtí papaláši na Malostranském náměstí. Když opomenu repertoár Mišíka a soustředím se na slepice a vejce, tak jednoznačně musím ocenit, že někdo nechá pobíhat slepice po stole a současně si jde do chladničky pro lahváče plzeňského. 42 % (31.12.2019)