Nikdys nebyl

Já tam ve skutečnosti taky nebyla, u toho střípkovitého vyprávění "bylo, nebylo". Pomalé tempo mě uspávalo a hrubé násilí za mák neoslovilo. Jen díky démonickému Phoenixovi jsem to dokoukala a stejně jako on, ani já nevěděla, co se mi to vlastně děje/dělo před očima. Ve zkratce dýchání s igeliťákem na hlavě, pohřební koupání v obleku, hnus pedofilie, zelené bonbóny a kladivo. Mně z toho vyšlo psycho bez pěkného dne. (19.03.2019)

To, že sa jedná o podivnú variantu “Taken” mi nijak nevadí. No že som sa počas hodiny a pól viac nudil, ako zabával, pričom forma spracovania v kombinácii s flashback-mi, ma viac iritovala, než naviedla na správnu notu, to je priam trestuhodné. Niekoho to možno baviť bude, no pre mňa to bolo utrpenie .. (11.04.2018)

Tak opravdu jsem čekala, že mi tento snímek bude sedět trochu víc. Popravdě ani nevím, co bych k němu řekla. Vypadalo to, že to bude slibné, surové téma, které je bohužel dost aktuální a že si z něho odnesu smutné myšlenky, bohužel to ve mně až takovou stopu nezanechalo. Vzhledem k tomu, že se ženská režie rozhodla v zásadě nic neukazovat a nechat to spíše na divákovi, v podstatě to můžeme číst většinou jen z Joaquinovy tváře, popřípadně nám k domýšlení pomůže drásavá hudba, tak to pro mě bylo trochu málo. Ač jsem tento snímek brala jako artový a vizuál můžu pochválit, nic moc si něj neodnáším. (07.05.2018)

Pokus o artovější Taxikáře, bohužel nevyšel a v tomto případě mě to moc mrzí. Trailery vypadaly strašně cool, ale film tak nepůsobí prakticky vůbec. Phoenix je fajn a přestože se jeho postava chová v 80% dost podivně, je to jediné, proč se film dá dokoukat. Jinak se jedná o film, který nenabízí nic zajímavé, ačkoliv se tváří hrozně důležitě. (02.05.2018)

U can´t touch this. Hammer time! Lynne Ramsay do toho zase jde nekompromisně až na dřeň a skrz postavu veterána Joea předvádí, že když dlouhodobě zažíváte psychickou i fyzickou bolest, snáze ji dopřejete i druhým. Zlověstně plíživé profilování zpustlého lovce pedofilů pomocí halucinací, flashbacků i „mimopracovního“ života, brutální násilí, co chytře není moc na očích (záběry přes kamery bezpečnostního systému, těla ležící po ataku), Greenwood vnášející hudební „Drive“ Cliffa Martineze a některé působivé scény (proud vzduchu a tělo v pytli na zadním sedadle auta) dávají divákovi dostatek prostoru k přivolání výtahu do pekla plného utrpení. Škoda jen nepříliš funkčně vykresleného vztahu unesená - zachránce, klišé v podobě zla z vysokých politických kruhů a pocitu neúplnosti, který lehce otupuje intenzitu. Takhle jsme se zasekli v podzemních garážích, ale to je pro duševní zdraví diváků možná dobře.. (13.04.2018)