Národ sobě aneb České moře v 18 přílivech

Film s naprosto nulovým scenárom a zmyslom. Je to film poviedkový, proti čomu nie som v tom prípade, pokiaľ by aspoň JEDNA z poviedok mala nejakú pointu, dávala zmysel. Aspoň maličký. Určitú zábavu môžeme vypozorovať z "reality" poviedok, kedy kamera sleduje hercov a tí na ulici naživo komunikujú s naprosto nechápajúcimi ľuďmi. Do tohoto súdka patrí napríklad úsek, keď divadelná herečka nazýva okoloidúcich vlnami v mori a tí sú z toho totálne na vetvy. Alebo úsek, keď sa z naprosto nepochopiteľného dôvodujedna herečka vyzlečie a začne behať úplne nahá po Národní tříde. V tom môžeme pociťovať určitú zvrhlú zábavu. Keď sa ale dostane na tie chaotickejšie scény, tak to sa už nedá vydržať. Jeden príklad za všetky: Dvojníci Charlieho Chaplina a Adolfa Hitlera pracujú v národnej únosovej organizácii a popri tom odmontovávajú z budov značky ulíc. Títo dvojníci unesú v kabriolete malé dievčatko. Po krátkej absurdnej konverzácií prídu k určitému obchodu. Tu zastavia, Charlie vrazí do slepca pred obchodom a po krátkom krepčení mu vymení jeho slepeckú palicu za svoju výchádzkovú palicu. Zaklopú na dvere a s heslom "Uneseme všechno!" sa dostávajú dovnútra. A čo ďalej? Nič, to je všetko. Celá poviedka. Finito. Čo to sakra malo znamenať, vysvetlí mi to niekto?!? (02.08.2004)

Film v kontrapunktu spojuje dvě naprosto odlišné věci: dokumentární výpověď, která těží z autentičnosti, a ryze fikční, nápady prošpikované, vyfabulované scénky. Celý film je pak pouhým soubojem těchto přístupů, díky čemuž nedostane divák nic zadarmo a tak je neustále vtahován do diegeze filmu a zároveň od ní opět distancován. Vydržet to hodinu a půl je ale opravdu husarský kousek... (27.01.2009)

Totální ulítlá bláznivina, která mě - světe div se - místy i bavila. Kdo chce, může v tom hledat logiku, ale myslím, že tu žádná není. Jde jen o to nechat se unášet na vlně dadaistických bláznivých nápadů a čekat, jakou blbost tvůrci v dalším okamžiku vymyslí. Zaujme Jaroslav Dušek, netypický Luděk Sobota, nahá tanečnice Kristýna Lhotáková, Lukáš Pollert nebo debutující Jana Janěková mladší. Líbila se mi i hudba Petra Marka. (15.12.2017)

Přiznám, že mám rád Vachkovy filmy podobného stylu, tento film mne úplně ohromil. Dostal se ke mně až 8 let po svém vzniku a možná i proto jsem byl tak nadšený. Protože tento druh filmů časem zraje a jen získává na ceně. Nedivím se některým předchozím komentářům, film může oslovit jen diváka, který je naladěn na stejnou vlnu s režisérem. To je potom ale úžasný zážitek! Pamatuj si, že i když je kino plné lidí, silný film dovede hovořit s každým zvlášť. Díky. (24.08.2021)

Struktura přelívajících se vln, scény prosakující jedna do druhé, nápaditost, skvělé rozpohybování kamery. Národní třída - živoucí organismus, v němž se prolíná obyčejná realita s umělou inscenovaností, velké dějiny se všednodenností, kde se setkávají běžní občané s těmi, co na sebe berou určitou masku, jedni si hrají na druhé, druzí jsou někým jiným než normálně, kde okamžik je jednou přehlcený vjemy, jindy vyprázdněnou možností. (20.02.2011)