Zahradnictví: Rodinný přítel

Co k tomu napsat? Rozjezd filmové trilogie je přinejmenším rozpačitý. Něco je rozvyprávěno, ale nedovyprávěno, a obávám se, že se k tomu už ani nevrátíme, linie se objeví a zase zmizí, postavy se přetahují o to, která je víc nesympatická, se sestrami se ani moc neseznámíme, vztahy a situace jsou umělé, emoce chybí úplně. A nejedna scéna vypadá, že se odehrává na divadelních prknech. Po šesti letech od zatýkání manželů gestapem lékař a „rodinný přítěl“ hodí oko na Aničku Geislerovou (jako jedna z mála si zaslouží uznání), aby divák pochopil, že nějaká náklonnost mezi nimi je. První díl trilogie chce být rodinným dramatem, jenže mu chybí pořádný příběh, pořádné dialogy, dynamika, konflikt, tempo. Po slušném startu (zatýkání atp.) se ovšem desítky minut nic neděje, vše je natahované běda, plné prkenných promluv. Pak přijde předlouhá scéna o podříznutí husy nebo chlapík, co se projíždí po domě na koni. A já začínám kroutit hlavou. Jsme také svědky, kdy zaznívá (v dopise) archaická čeština, ale postavy mluví prakticky současnou mluvou. Sabina Remundová je sice agresivně otravná, na děj nemá žádný dopad, ale alespoň je nějaká. Což se nedá říct o Sokolovi, který jako dramatický herec absolutně selhává. Zájem o něj coby herce prostě dlouhodobě nechápu. Vedle sester hlavní postava, jeho rozloučení je přitom naprosto odfláknuté, absolutně bez emocí. Dvojice Hřebejk – Jarchovský trpí nespornou nevyvážeností své tvorby, nedokážu pochopit, že jednou dokonale potěší (Učitelka, Nevinnost – a to nepočítám ranou tvorbu), jindy šlápnou totálně vedle (Zakázané uvolnění, Svatá čtveřice – ač tady je v tom Jarchovský nevinně). Palec dolů. (08.10.2017)

Spájanie tohto filmu s Pelíškami môže byť jedine komerčným ťahom, lebo tieto dva filmy majú od seba asi tak ďaleko ako Schindlerov zoznam a Prcičky. Kým Pelíšky boli dokonalé v každej jednej scéne a všetky sú nezabudnuteľné až kultové, tu taká nebola ani jedna. Kým v Pelíškach sa stále niečo zaujímavé dialo a aj vážne situácie boli prezentované s nadhľadom, tu zo 130 minút sa počas 120 nedeje vôbec nič, totálna nuda. Celý obsah filmu je - troch mužov zatkne gestapo a počas tej doby chodí ich manželky navštevovať ich kamarát. Kľudne si počas filmu odbehnite na pol hodinku až hodinku, o nič neprídete. Jedine tak o zabitú hus a vianočné darčeky... Nechápem ako toto mohli stvoriť Jarchovský s Hřebejkom, ktorí zjavne príliš skoro vyčerpali všetky svoje nápady a už pekných pár rokov je to z ich strany len trápenie. Načo ale točiť film, ktorým nemajú absolútne čo povedať? Ak budú takéto nudné aj ďalšie dva diely, tak sa z nich mohol zostrihať polhodinový kraťas. Nudnejší film z obdobia WWII som naozaj ešte nevidel a pritom sa v živote členov tejto rodiny určite počas tohto obdobia dialo dosť zaujímavého, no miesto unudených paničiek to asi chcelo zamerať sa na to, čo prežívali ich manželia v lágroch. Iste, o tom už bolo natočených množstvo filmov, no aspoň by sa niečo dialo. Totálne nezvládnutý film po všetkých stránkach. Prirovnal by som to k telenovele, no aj v nich sa aspoň občas rozprúdi dej a je kúsok napätia, tu zdochol pes... (10.11.2017)

Velmi zvláštně pojatý film, který je v mnohém ohledu rozporuplný. Válka a situace rodiny, kde v rámci široké rodiny (dva bratři a švagr), jsou tři jedinci zavřeni pro spolupráci s odbojem, je podaná v podstatě jako úsměvná selanka. Rodinné ženy žijí ve dvou luxusních výstavních vilách, nedostatek potravin je demonstrován tím, že v polévce k Štědrovečerní večeři je místo ryby svítek, a po válce nemlich tak, selanka s ruskými vojáky před domem, kdy se jeden projede vilou na koni a bez dalších souvislostí odjede a nic. I tak, moje největší výhrada spočívá v tom, že vychvalovaná Geislerová je pro mě naprosto nezajímavá a naprosto předvídatelná, jak se zatváří v příští chvíli vím o vteřinu dřív, než ten ksicht udělá, naopak, zajímavý mi ve své roli přišel Ondřej Sokol. Zábavný strýček, který by opravdu mohl v dobách těžkých těšit děti i jejich rodiče. Velmi zajímavé a odvážné bylo použití dlouhého prologu s konspiračním námětem, jehož protagonisté se objeví znovu až asi po hodině filmu. Souvislost je samozřejmě zřejmá (pokud člověk tedy není hluchý, debil, nebo hluchý debil), ale pořád je takový postup nezvyklý. Místní kritiku zrovna tohoto nechápu tam, kde si lidé s oblibou leští intelektuální ego u příběhů nelineárních, roztříštěných a v takovém postupu samotném spatřují filosofický přesah. Hodnotit si zatím netroufám, myslím, na to bude času dost, až uvidím všechny tři díly, kdy nedořečené do sebe (doufám) zapadne, pokud ne, přikloním se k hodnocení nižšímu, než o jakém uvažuji nyní s příslibem věcí budoucích. (10.01.2018)

Velice chatrný a plytký film, který doplácí jak na to, že je prvním ze tří (spíš jde o takový uvozovací film, který pouze představuje postavy a připravuje půdu pro zbytek příběhu), tak na řadu filmařských nedostatků na téměř všech úrovních, leckdy vyloženě začátečnických, což je u Hřebejka skutečně šokující. Příběh je strašlivě nedramatický a nekonfliktní a tím pádem působí hrozně líně, přičemž jakýkoli náznak o aspoň trochu zajímavou zápletku je vždy hned zkraje smeten ze stolu. Děje je navíc ve filmu tak na slabou hodinku a zbytek je výplň tvořená vyloženě "prázdnými" a nedějovými pasážemi, které film ještě víc zpomalují a zbytečně protahují až za hranici únosnosti. Zvolená nálada filmu, kombinující dva naprosto nekompatibilní žánry – cudné melodrama a usměvavou komedii ve stylu Pelíšků, marně se pokoušející o podobně průrazné vtipné hlášky – zoufale nefunguje. Sice se párkrát zasmějete, ale emocionálně vás ve filmu nezasáhne vůbec nic a nijak. Poslední naděje padnou v závěru, kdy se film se smrtí jedné z hlavních postav ostudně vypořádá jedinou větou, navíc ve voiceoveru a mimo obraz, což už je vážně amatérismus. Herci jsou sice prima a dobová stylizace je dokonce výborná, ta to ale utáhne těžko. A spojitost s Pelíšky zatím minimální a spíš rušivá, nicméně uvidíme v dalších dílech. (27.04.2017)

Já teda nechci nikomu kecat do práce, ale nezapomněl to někdo správně seřadit? Připadal jsem si jako v pomocné škole scén, kde si každá scéna dělala co chtěla, kdy chtěla a ještě byla zhruba třikrát delší než představa žen o ideální předehře. Jestli tady polovička komentářů začíná větou "děkuju Cinemartu za pozvání na premiéru", pak já bych Cinemartu rád poděkoval za to, že mě ignoroval. Spící Pepinec na slavnostní projekci by asi tu správnou reklamu nedělal, i když je to právě touha usnout jakožto jediná emoce, kterou film probouzí. Právě proto jsem šel včera do kina a ne na ČVUT, protože samotná technická dokonalost je zábavná asi jako předehra bez dohry. (08.05.2017)