Luk královny Dorotky

Chtít po adaptacích od Vláčila a Menzela natočit něco podle Vančury, to byla od Schmidta odvaha. To je asi tak jediné pozitivum tohoto filmu (jedna hvězdička), jinak jde o koncentrovanou nudu. Měly-li být povídky trochu "odvážnější", někde se stala chyba. Všudypřítomný vančurovský vypravěč maskoval neschopnost vypravěče filmového, a herci většinu času byli jen za aranžované loutky. Snad jen v poslední povídce se to trochu zlepšilo, za to je druhá hvězdička. (05.01.2009)

Jsou tu tři povídky. Všechny na motivy Vančury. první mi mo dobrá nepřišla. Mluvené slovo tu obstarává typicky vančurovský vypravěč (to i v dalších dvou příbězích, tady má ale nejdůležitější roli). Prostitutka se setká s jiným poutníkem a společně chodí po světě. Potom přiberou ještě hazardního hráče. Ti dva pak hrají o "svou" dívku karty. Povídka není zas až tak zajímavá, vše se odehrává v pomalejším tempu, nic moc se neděje. Nedosahuje To druhá povídka je o poznání zajímavější. Stárnoucí profesor svou věčnou podezřívavostí dožene svou mladou manželku až k tomu, že si skutečně začne všímat svých vrstevníku, a nebohému profesoru zahýbat... Při sledování tohoto příběhu jsem se však nedokázal zbavit dojmu jakési televizní inscenace. To povídka třetí, závěrečn, to je jiné kafe! Má spád, vtip a zajímavou myšlenku. Cikán v podání Petra Štěpánka tu svádí Janu Brejchovou, necudnou šenkýřku a tak nějak jim to naruší Menšík a jeho vypasený pašík. Tahle část je skutečně stoprocentní. při sledování filmu jsem měl pořád dojem, jak krásné by byoo, kdyby byl černobílý. Slušelo by mu to mnohem víc. Takhle je poněkud archaický způsob vyprávění zabalen do modernější barvy, a i přes nespornou šikovnost Jana Schmidta to nějak není to pravé ořechové. Ale pozor! Pouze ve srovnání skvělého Vláčilova a Mmenzelova díla. Jinak Je Luk královny Dorotky nadprůměrný film, který potěší nejednoho milovníka košatých vyprávění. (10.11.2004)

"Díval jsem se na svět a všelicos jsem zahlédl, ba věru vím, kdo je vládkyní světa. Což jsem necítil, jak lásky tepe křídly, což jsem si nevzal nitky z jejich šatů. Kdo nezakládá oheň, ten se nespálí. Já však miloval sto něžných krasotinek, jež mi Bůh ukázal. Víte však vy, co je to láska?" V tomto přepisu  Vančurových povídek (skvostným jazykem napsaných) nám stačí jedna krasotinka jménem Jana Brejchová. Je půvabná jak v poloze lehké děvy, manželky cnostného manžela tak i hostinské. Ten nápad obsazení týchž herců do všech tří povídek mi vůbec nevadil, jejich určité propojení na konci mi dávalo smysl. Co jsem si určitě hodně užil, byla výborná Liškova hudba, ať už se v první povídce podobala hře na flašinet, byla vypjatě romantická v povídce druhé nebo měla středověký ráz jako ve třetí povídce. (17.03.2024)

Ach, ty ženy. Tedy v tomto případě žena. Jozefína, Blažena a Isabela. Vždy jsou kvůli nim jen a jen potíže. Zpřetrhají kočovné přátelství, pošpiní čest ctnostného manžela, který ovšem místo činů jen a jen žvaní, a dokonce kvůli nim muž občas zabije svého soka. Překrásná hudba Zdeňka Lišky, skvostný Vančurův jazyk, a naprosto skvělé herecké polohy nejen Jany Brejchové. (25.02.2013)

Tento snímek jsem nedávno zhlédl v TV. Atmosféra obou závěrečných povídek i výtvarné zpracování se mi hodně líbily. Nejdříve jsem nepoznal, že předlohou byl Vančura, ale bylo mi nápadné, že pásmo vypravěče je nadstandardně zajímavé. Trochu se divím textu v obsahu... prý nedodělek...? Jistě výprava je velmi minimalistická a téma povídek odlehčené, každopádně se i tak jedná o dost osobité dílo. (25.01.2009)