Zvuk metalu

Naturalistické komorní drama o muži, který se musí ze dne na den začít vyrovnávat se svou postupující hluchotou. Režisér Darius Marder nám tuto nosnou myšlenku prezentuje skrze táhlé záběry, dusivé, místy až nepříjemné ticho a výtečný výkon Rize Ahmeda, jenž bez debat aspiruje na jeden z jeho nejlepších. Celý tento výjev poté eskaluje hořkosladkým finále, které za celým snímkem zanechává působivou a zádumčivou tečku. Za zmínku zde rovněž stojí i malá role Mathieu Amalrica, jehož účast mě velmi mile překvapila. Co tedy dodat na závěr? Snímek Sound of Metal se zkrátka moc povedl, pročež byste ho rozhodně neměli minout. Skvělá práce! „ Like, what does it matter? What does it matter? It just passes. Yo. If I disappear, like, who cares? Nobody cares, man. Seriously. Yo, and that's okay. That's life. That's life. No, for real. Okay? It just passes. It just fucking... fucking passes.“ (05.01.2021)

Pribeh zacal rychlo, potom spomalil a uz len plynul. Riz Ahmed je na platne cely cas a podava absolutne uzasny vykon. Dalsia maximalne vyuzita vec je zvuk, ci jeho absencia. Ten zaver som tak uplne necakala, ale daval zmysel a bol satisfying.  Bol to novy zaciatok. Ked Ruben prijal, ze jeho cas v deaf community nebola iba zastavka, ale ciel. A je treba si v tom svete zacat hladat vlastne miesto. (02.08.2021)

Poslední dobou slýchám čím dál častěji o Rizu Ahmedovi... ale až do včerejška jsem snad žádný jeho film neviděl (teda krom Nimony, ale ta má dabing, takže to je pořád nic). Ale sakra, to je něco. Absolutní labutí píseň - teda, jestli se to tak říká. Tenhle film mě chytil už svým jménem ''Sound of Metal'', protože jak si mohli někteří z vás jistě povšimnout, metal mám opravdu rád coby hudební žánr. No a ke všemu anotace filmu, která mluví o metalovém bubeníkovi, co se musí vypořádat s hluchnutím. Ale i tak jsem měl trochu nižší očekávání, jelikož to bylo nominované na snad nejslabší Oscary, co kdy byli, tak jsem měl rozporuplné pocity (jakože by si akademici řekli: ,,Tak co tam sakra dáme za filmy?''). Tak jsem si to tedy pustil a fakt čumim na drát. Riz Ahmed předvedl neuvěřitelný herecký výkon aka hudební výkon - nebo jak to shrnout, prostě umělecký výkon (nevím, kde je sakra ten Oscar!?). Každopádně, o hudbu tam nejde ani náhodou - protože jakmile to slyšíte z pohledu Rubena (to je ta hlavní postava), tak to zaprvé neslyšíte vůbec a zadruhé o to vůbec ani nejde. Vyobrazení muže na důležitém životním bodě balancující na mnoha rozhodnutích a životních volbách poté, co spadl do nezáviděníhodné situace. A je to sakra přesvědčivé a srdceryvné. Ke všemu zhoštění o zvuk z toho činí mnohem autentističtější zážitek, který z toho dělá až pomalu psycho (jenom od nástupu Mathieua Amalrica na scénu mi ten zvuk přestal nějak připadat dokonalý a jako kdyby byl opožděný nebo předabovaný - možná že za to může ale Amalricův hlas). Ke všemu zbytek hereckého obsazení (zejména Paul Raci se znakovou řečí během mluvi), kamera (na kterou si musíte ale trochu ze začátku zvykat) a celkově vše jako celek. Je to neuvěřitelné. Jediná moje vítka, co by ten film mohla shodit na nižší známku, je dvouhodinová stopáž (a kapela, kterou jsem čekal... jinou. Ne že budou hrát zrovna ten druh metalu, co zrovna nemusím, tzv. uječená mimorytmická uchrochtaná žena, u který absolutně netušíte, co chce, to vše ve strašném hluku... no, tohle prostě ne. Čekal jsem chlapskou kapelu... ale pro příběh to funguje skvěle). (17.08.2023)

Těžkost zvykání si na hluchotu (nejen) během odvykačky v komuně. O co komornější, o to naturalističtější indie festivalovka. Především díky strhujícímu (a jakkoli by to k tomu svádělo, tak ani na moment přehrávajícímu) Ahmedovi a práci se vším tím "hlučným tichem"; tedy odhlučněním, hučením, pískáním v uších, šramotu implantátu a v kontrastu zesílenými zvuky každodennosti, které bereme za samozřejmé. Vyžívá se to v táhlých mlčenlivých záběrech na detail tváře zatímco vám v uších hučí iritující pískot. Ano, je to díky tomu pomalé a svébytné, ale s ohledem na médium až nebývale imerzní; vyplatí se to sledovat se sluchátky. Snad jen to nemuselo být až tak chladné, odosobněné a předvídatelné; přesně víte kudy se to bude ubírat a jakou scénou to skončí. Celkově se stěží lze ubránit pocitu, že jde přesně o ten typ snímku, kdy vám při zmínění jeho názvu jako první asociace naskočí "dvojhodinové galapředstavení Rize Ahmeda" spíše než co jiného. (20.12.2020)

Zajímavý dokumentární pohled na zvykání si na hluchotu, většinu času v malé psychoterapeutické komunitě. Bez výraznějšího příběhu, bez velkých emocí, bez překvapení, jen čistá dokumentárnost... takže pak nebylo žádným překvapením když jsem zjistil že dokumentární film tomuto byl přímo námětem. Jen pak nedává moc smysl aby měl Sound of Metal celovečerní délku přes dvě hodiny. 7/10 (17.01.2021)