Zastihla mě noc

"Uvnitř si mohu myslet, co chci. Život je jen kompromis." Tímto heslem jakoby se patrně Juraj Herz řídil, když natočil tento rozporuplný film. Na jednu stranu je to po umělecké stránce docela silné (zejména působivé jsou záběry spojené s retrospektivními vzpomínkami hlavní hrdinky), na druhou stranu je to celé značně poplatné tehdejšímu režimu. Z některých scén (například naturalisticky pojatá střelba do dělníků, včetně těhotné ženy) stejně jako z některých dialogů ("My máme pravdu, přeci nemůžeme prohrát..." "Historicky máme pravdu my…") mě bylo skoro do smíchu. Na druhou stranu z většiny scén z koncentračního tábora mě šel mráz po zádech. Snad jen scéna, kdy ruské vězeňkyně pochodují a zpívají k tomu hrdinnou píseň, byla dost přitažená za vlasy. Přesto bych ale řekl, že se Herz s tímto námětem ze života komunistické novinářky a pražské radní Jožky Jabůrkové vypořádal v zásadě se ctí. (10.04.2018)

Vyjadrovať sa k myšlienkovej kontroverznosti diela sa nemienim, je to totiž veľmi moderné, nepremýšlať nad niečím nadčasovejším a zaškatuľkovať to buď na ľavú, alebo pravú stranu. V štyridsiatych rokoch sa žilo ináč ako dnes a chudoba vzbudzovala prirodzené reakcie. Herz ponúka celkom komplikovanú štruktúru rozprávania, ale v konečnom dôsledku je prehľadný. Tým zaujímavým tu tak nie je skladanie si jednotlivých scén do funkčného celku, ale spôsob prekvapivého prestrihávania medzi nimi. Nad všetkým však víťazí Herzova vizuálna poetika, spojená tentokrát s obrazmi úpadku humanizmu sprevádzanú veľakrát násilím, tu psychicky pomerne ťažko znesiteľným. Na to netreba ani explicitu, stačí zachytiť to napätie v miestnosti, keď čakáte, či sa spustí voda alebo plyn. (10.10.2014)

Cesty životních osudů jsou mnohdy spletité. Z rodinného pekla náboženské despocie skrze členství ve straně vyznávající peklo diktatury proletariátu do pekla nacistického lágru. Z obecného hlediska na Herze tradičně nijak špatný film, s dobrým střihem, kamerou, zajímavými postavami a skvělými hereckými výkony (jaká je radost vidět po hodně dlouhé době hrát Donutila trochu jinak, než ten neměnný stereotyp, co předvádí posledních cca dvacet let), hlavní hrdinka je skvělá a uvěřitelná, dokonalé sžití s postavou, hudba emotivní. Vlastně je na ten film možno nahlédnout ze dvou stran. Jako na příběh o síle, zarputilosti a tvrdosti ženské existence, ženského bytí, ženských strastí. V tomhle směru je film bezchybný a silný. A pak je tu ta ideologicky propagandistická stránka filmu. Na kterou se dneska samozřejmě pohlíží možná zbytečně tvrdě, než by stačilo (už třeba jen s ohledem na dobu vzniku a dobu, v níž se příběh odehrával - ono kdejaký - nechci samozřejmě říci, že každý - současný americký film je propagandistický takřka stejně). Příběh o "fanatičce pravdy" u níž, při vší úctě, by bylo možná zajímavé, jak by se s tou pravdou jako členka strany vypořádávala jen o pár let později po své smrti a na jaké straně ostnatých drátů by stála. Nebo zda by ji nepožrala ona mocenská stránka té revoluce, kterou zastávala. Ono to vlastně, z dnešního hlediska, z dnešních znalostí a možností, odhaluje ještě jeden příběh. Příběh obyčejných lidí plných ideálů a touze po lidském štěstí, kteří ty své ideály, štěstí, touhu po rovnosti a svobodě vyznávali a ctili natolik upřimně a zarputile, že skrze to neviděli, nechtěli vidět, nebo nemohli vidět, co s těmi ideály udělá, jakmile se dostanou k moci. Ale z filmového hlediska je to z velké části zajímavá práce, které snad nakonec odpustíte i to propagandistické vyznění. Zajímavé komentáře: kobejn, mchnk, Roman Albach. (21.07.2013)

Ojojoj, to se nepovedlo. Není z toho ani sociální, ani válečné drama. Navíc bohužel všechny flashbacky jsou technicky tak mizerné, že není příliš k rozpoznání, co se děje. V oblasti sociálního dramatu utkví zkopírování Boženy Němcové, která též s despektem propírala žrádlo pro panského pejska v kontrastu s hladem v podzámčí. A o koncentračním táboře bych raději z úcty k režisérovi pomlčela. Tam se trošku podařila snad jediná scéna, když jde Jožka navštívit (ani se neptám, jak je to možné) své kamarádky, které se staly pokusnými vzorky. (03.07.2013)

Nic proti Jožce Jabůrkové. Určitě to byla zajímavá a statečná žena, která zemřela krutou smrtí v koncentráku. Ale to co z ní udělal tenhle film... Ta komunistická gloriola... To bylo tedy něco. Díky tomu je film jen prachprostou propagandou režimu pokřivující skutečnou postavu. Nevím čím si Herz zasloužil, že musel tohle točit. Zda se chtěl zalíbit nebo naopak musel odčinit cosi z minula... ale film byl dost nepovedený. Pár záběrů z koncentráku Rawensbruck mělo sílu, ale v souhrnu to bylo takové ploché bez emocí. Zaujmul mne spíše Hrušínský v roli nacisty, který má s Jabůrkovou poslední pohovor před jejím transportem, kdy ji nabízí kolaboraci nebo smrt. Na rok 1985 je tohle opravdu prorežimní až moc. * * (22.06.2014)